SEZNAM ODKAZŮ

Čečensko: Ekonomická obnova či zpronevěra?

Emil Souleimanov, exkluzívně pro Prague Watchdog

Ekonomická obnova válkou zničeného Čečenska, o kterou se Rusko již několik let snaží, je stejně rozporuplná jako sama ruská "protiteroristická operace" v této severokavkazské republice. V sázce je totiž přístup k „čečenskému koláči“, jehož krájení slibuje obrovské zisky. Nešlo a nejde přitom jen o pouhou kontrolu nad ropnými vrty a stovkami nelegálních minitováren, v nichž se z poměrně kvalitní místní ropy vyrábí benzín a petrolej, ale hlavně o přístup k „velkým penězům“ z federálního rozpočtu, jejichž příliv do Čečenska začal současně s vytvářením republikové správy v letech 2000–2001.

Od té doby se pravidelně konala setkání představitelů republikové a federální vlády a různých zvláštních komisí, jejichž cílem měla být koordinace a dohled nad federálními prostředky určenými na rekonstrukci země. Neustále byly sestavovány a každoročně modifikovány komplikované programy vynakládání prostředků na obnovu sociální a ekonomické sféry a renovaci republikové infrastruktury. Ambiciózní projekty tradičně předpokládaly vytváření tisíců pracovních míst, výstavbu nových bytů a rekonstrukci stávajícího bytového fondu, podporu zemědělství, obnovu vzdělávacího a zdravotního systému, nápravu poškozeného životního prostředí, budování nových kulturních a sportovních zařízení, atd.

Politika obnovy země se nesla v duchu hesel „Mírová obnova Čečenské republiky pokračuje“ či „V republice se uskutečňují znatelné změny k lepšímu“ a pravidelně byly publikovány zprávy o tom, že „obnova vstupuje do nové fáze“. Ve zprávách ruských médií vítězoslavná hodnocení o průběhu a náplni rekonstrukčních prací již dávno vystřídala informace z bojiště, nepočítáme-li ovšem běžné zprávy o pokračující likvidaci teroristů a tzv. nezákonných ozbrojených skupin.

Čečenská pyramida

Vypočítávat nejrůznější úřady zapojené do obnovy čečenského hospodářství a jejich zprávy by čtenáře nesmírně unavilo; navíc precizní analýzu znemožňuje nedostatek informací o činnosti, složení a kompetencích jednotlivých institucí, který mimochodem panuje i mezi samotnými účastníky procesu. Jediné víceméně srozumitelně pojímané vodítko představují každoročně aktualizované zprávy v rámci tzv. Federálního cílového programu (FCP) s názvem „Rekonstrukce hospodářství a sociální sféry Čečenské republiky“, jejichž obsah však zůstává spíše na papíře.

Postupně se totiž ukázalo, že předním nedostatkem celého systému bylo ani ne tak špatné kádrové zabezpečení institucí, jako spíše strukturální chyby v samotné organizaci procesu. Nedostatečně jasné vymezení práv a povinností vedly k nepřehlednosti při transakcích, při rozhodování o účastnících rekonstrukce i při kontrole nad plněním jejich závazků. Vystopovat tento (skutečný, nikoli oficiálně dokumentovaný) řetězec se tak stalo nesmírně obtížným úkolem i pro specializovaná státní pracoviště, která pro zjištění reálného stavu věcí jsou dokonce nucena využívat tajných služeb.

V případě Čečenska navíc místní tradice rodově-klanové soudržnosti zajistily, že do výnosných pozic byli jmenováni výhradně ředitelovi příbuzní a důvěrní přátelé, jejichž loajalita vůči vládnoucímu klanu je nezpochybnitelná; profesionalita a odborné kvality obecně tedy sehrávaly a sehrávají při výběru osob pro zodpovědné funkce jen okrajovou roli. Zkorumpovaný systém a masové tunelování lze tudíž vnímat jako přímý důsledek systému přerozdělování kompenzací a dávek, nepřetržitě plynoucích do Čečenska z federálního rozpočtu. Tento systém je zároveň i živnou půdou pro konfrontaci mezi navzájem si konkurujícími úřady, klany a osobnostmi.

V obecné rovině můžeme hovořit o vytvoření jakési administrativně-ekonomické pyramidy, v níž si všichni zúčastnění, chtějí-li mít zisk z distribuovaných prostředků, musejí ten který podíl „zaokrouhlit směrem nahoru“. „Rozpočtové prostředky na čečenskou rekonstrukci se i nadále neustále a důsledně rozkrádají. Do procesu jsou zapojeny všechny zainteresované strany: ředitelé okresních správ, vedoucí poboček ruských společností i šéfové čečenských podniků. Kradou všichni…“, napsal ruský list Nězavisimaja gazeta na jaře roku 2003. V současném Čečensku jsme tedy svědky relativně fungujícího systému „pyramidové“ korupce, typického pro jižní státy postsovětského prostoru.

Když koncem roku 2000 čerstvě jmenovaný ředitel Účetně-revizní komory Ruské federace Sergej Stěpašin prohlásil, že „program obnovy v podstatě ztroskotal“, byl tento výrok mnohými chápán jako předehra k rezignaci Achmada Kadyrova, tehdejšího Moskvou dosazeného správce Čečenské republiky. Všeobecně se mělo za to, že Kadyrov nezvládl zkušební období a že jej po půlročním působením v úřadu nahradí ruský generál Gennadij Trošev a převládne generálsko-gubernátorský typ vlády.

Sám Kadyrov poukazoval na skutečnost, že se do republiky dostalo pouhých 119 milionů rublů z více než 1,115 miliardy rublů přislíbených, málokdo mu však byl tehdy ochoten naslouchat. Najevo totiž vyšly zprávy o tom, že právě na žádost Kadyrova bylo z federálního rozpočtu investováno 30 milionů rublů na zaplacení stipendií pro 30 000 studentů grozněnské univerzity. Trapnost situace spočívala v tom, že registrovaných studentů rozbombardované univerzity tehdy byla nanejvýš tisícovka a ani ti se žádného stipendia nedočkali. Kadyrov ale situaci nakonec "ustál".

Výše zmíněné případy však byly drobnostmi, po nichž měla přijít řada na skutečně velké aféry. Záhy po svém jmenování (10. července 2000) totiž předseda vládní Komise pro obnovu sociální sféry a hospodářství Čečenské republiky Viktor Christěnko prohlásil, že Rusko do konce roku 2000 investuje do rekonstručních prací v Čečensku kolem 7,5 miliard rublů z „různých zdrojů“. Upřesnit, kam se poděl rozdíl mezi oběma oficiálními částkami (tedy 1,115 miliardy rublů a 7,5 miliard rublů), se oficiálním představitelům nepovedlo – vlastně ani se o to moc nepokoušeli.

V roce 2002 nebyla situace v tomto ohledu o mnoho příznivější. Vladimir Kravčenko, který byl pověřen řízením čečenské prokuratury, oficiálně informoval, že „v roce 2002 rozsah materiálních ztrát v důsledku defraudací a jiných hospodářských deliktů převýšil 128 milionů rublů“. Jeho zpráva rovněž obsahovala údaje o tom, že každoročně je ukradeno a za hranice republiky vyvezeno kolem 700 000 tun ropy a ropných výrobků. K odpovědnosti za tyto činy bylo hnáno 209 lidí, vesměs administrativních dělníků nižšího a středního stupně.

To však pochopitelně nezabránilo dalšímu rozkrádání. Účetně-revizní komora Ruské federace v roce 2003 uvedla, že ukradeno bylo sice pouhých 21 milionu rublů, avšak bezúčelně bylo použito až 366 milionu rublů. Tentýž úřad přitom v pozdější zprávě s přihlédnutím k 3,44 miliardám rublů, které měly být v roce 2003 investovány do republiky, konstatoval, že „žádný [!] z rekonstruovaných průmyslových objektů nebyl uveden do provozu“.

Podle souhrnných údajů předložených ruským premiérem Michailem Fradkovem v polovině roku 2004 činila celková částka poukázaná od roku 2000 na rekonstrukci Čečenska 62 miliard rublů. Fradkov dodal, že „rozbor průběhu Federálního cílového programu rekonstrukce hospodářství a sociální sféry Čečenské republiky ukazuje, že efektivita uskutečňování programových opatření se rok co rok snižuje“. Zároveň však poněkud paradoxně oznámil, že se výška investic bude i nadále zvyšovat. O tomtéž se zmínil i German Gref, ministr hospodářského rozvoje a obchodu Ruské federace, který deklaroval zvýšení objemu investic do Čečenska na rok 2005 z původních 3,8 miliard na 5,8 miliard.

Peníze mizí už v Moskvě

Tento katastrofický stav však zřejmě nemají na svědomí pouze Čečenci. Podle zprávy Stěpašinova úřadu z listopadu 2001 bylo v samotném Čečensku zpronevěřeno „pouhých“ 57 milionu rublů, kdežto 40 % peněz určených na rekonstrukci republiky se do republiky vůbec nedostalo. Problém tkví z části v tom, že se peníze rozkrádají již v Moskvě ještě předtím, než se do Čečenska vůbec dostanou. I tři roky po uveřejnění této zprávy panovala stejná situace: zpráva Účetně-revizní komory z července 2004 totiž uvádí, že „z 1,32 miliardy rublů poukázaných Ministerstvem financí Ruské federace k realizaci uvedeného úkolu [Federálního cílového programu na rok 2004] v prvním kvartálu roku 2004 byla do republikového rozpočtu převedena pouze jedna miliarda rublů, z nichž využito bylo pouze 361,6 milionů rublů.“

Promoskevské čečenské vedení si samozřejmě riziko "předčasného rozkradení" části federálních peněz velmi dobře uvědomovalo. Achmat Kadyrov pod heslem „my zde v Čečensku víme lépe, kam a co se má vkládat“ důsledně usiloval o rozšíření kontroly nad finančními toky a již počátkem roku 2001 získal podstatnou část akcií podniku Grozněftěgaz, čerstvě založeného tehdejším ruským premiérem Michailem Kasjanovem; kontrolní balík akcí (51 %) však navzdory Kadyrovovu snažení připadl podniku Rosněftěgaz s výraznou státní účastí. Již roku 2004 ovšem došlo k legalizaci faktické kontroly převážné části ropných vrtů republikovou správou (ve skutečnosti tedy Kadyrovovým klanem), což bylo stvrzeno koncem téhož roku dohodou mezi Putinem a Kadyrovovým následníkem, Alu Alchanovem.

Využití nemalých zisků z prodeje více než milionu tun čečenské ropy ročně se ostatně snadno začleňovalo do oficiální koncepce, předpokládající dosažení hospodářské soběstačnosti Čečenska coby finálního stádia rekonstrukce. Nejnověji je tato myšlenka zahrnuta v tzv. Grefově plánu, usilujícím o postupné navyšování finanční pomoci Čečensku současně se zajištěním příznivého investičního klimatu v této severokavkazské republice. Kandidát ekonomických věd Salambek Maigov tuto koncepci komentoval slovy: „Čečensko nesmí být pasivním adresátem pomoci v rámci [Federálního cílového] programu – mělo by vystupovat jako iniciátor zpracování a uskutečnění konkrétních projektů.“

Otázkou ovšem zůstává, zda může vůbec ze strany perspektivních zájemců existovat zájem o investice do této devastované země, kde se ve dne v noci střílí a kde potenciální partneři mohou být neznámými lidmi kdykoli uneseni neznámo kam; dodnes se tedy podobné plány neosvědčily, i když rétorika zůstává neotřesitelná.

Současný čečenský premiér Sergej Abramov dokonce vážně uvažuje o perspektivě založit v republice Disneyland a obrovský aquapark, kam by přijížděli obyvatelé z celého jižního Ruska. Plány učinit z Čečenska „turistický ráj“ však zatím nenacházejí velkou odezvu mezi případnými investory, ani mezi obyvateli sousedních oblastí, a tak vyhlídky na rychlou obnovu zničené země jsou zřejmě stále v nedohlednu.

PhDr. Emil Souleimanov (arslanlik@yahoo.com) působí na Institutu politologických studií FSV UK v Praze.

(T,B)

  Související články:
 · 
 · 
 · 
 ·