Dlouhá vyjednávání s nejasným koncem
Ilja Maksakov, psáno pro Prague Watchdog Vyjednávání mezi představiteli Kremlu a čečenského prezidenta Aslana Maschadova, o jejichž účelnosti se diskutovalo od samého počátku druhé ruské kampaně v Čečensku, se stala realitou. Již toto prosté konstatování je však zárodkem rozporů. Ruské vedení odmítá slovo “jednání” a zásadně doporučuje hovořit jen o setkání, kontaktech, rozhovorech apod. Moskva tak dává najevo, že zmocněnec prezidenta Ruské federace pro Jižní federální okruh Viktor Kazancev a představitel Aslana Maschadova Achmed Zakajev nebudou řešit žádné politické otázky, nýbrž pouze postup při odzbrojování čečenských útvarů a jejich zapojení do mírového života.
Ať už je tomu jakkoli, tyto první pokusy o dialog jsou bezesporu zajímavé tím, že jednání s Maschadovem, která měla v Rusku dříve jen velmi málo přívrženců - těmi byli pouze ruští liberálové, obránci lidských práv a ingušský prezident Ruslan Aušev - nyní již prakticky nemají vyhraněných odpůrců.
Za pozornost stojí i načasování, s jakým Vladimír Putin oznámil rozhodnutí Kremlu vést dialog s Maschadovem, neboť po teroristických útocích v USA mnozí od Moskvy očekávali ještě tvrdší postup vůči čečenským ozbrojencům. Z tohoto důvodu interpretovala valná většina politiků a novinářů Putinův projev, ve kterém definoval pozici Ruska v právě započaté protiteroristické kampani Spojených států a zvláštní pozornost věnoval čečenské krizi, jako ultimátum ozbrojencům. Pouze někteří pozorovatelé - a samozřejmě také lidé kolem Maschadova - pochopili, že jde o výzvu k rozhovorům.
Ve chvíli, kdy by na pozadí globálních projevů terorismu naprostá většina ruského obyvatelstva podpořila zintenzívnění činnosti federálních sil v Čečensku, Kreml učinil ten nejrozhodnější krok k politickému urovnání krize za poslední dva roky a zároveň tak přiznal, že pouze silovými akcemi se pořádek v odbojné republice zavést nepodaří.
Zahájení kontaktů s vůdci sil čečenského odporu nerozdělilo ruskou společnost ani politiky, přesto mnozí vyjadřují obavy nad “druhým Chasavjurtem”. Nejvášnivěji v tomto směru reagují samozřejmě armádní kruhy. V podstatě v každém vystoupení kteréhokoli představitele ruského vedení se zvláštní pozornost věnuje nepřípustnosti “druhého Chasavjurtu”. Společné prohlášení a “Principy vymezení vzájemných vztahů mezi Ruskou federací a Čečenskou republikou”, které podepsali v Chasavjurtu 30. srpna 1996 Alexandr Lebeď a Aslan Maschadov, neznamenaly ve skutečnosti vůbec kapitulaci Ruska. Neříkalo se v nich nic o uznání nezávislosti Čečenska ani o úplném stažení ruských vojsk. Bod o stažení vojsk tam sice uveden byl, ale s odkazem na Výnos prezidenta Ruské federace č. 985 ze dne 25. června 1996, podle kterého mají v Čečensku natrvalo zůstat dvě brigády. Principy vzájemných vztahů mezi Ruskou federací a Čečenskou republikou měly být definovány v souladu s obecně uznávanými zásadami a normami mezinárodního práva, což však neznamenalo uznání státní nezávislosti. Kapitulací pak nebyla ani „Dohoda o míru a vzájemných vztazích mezi Ruskou federací a Čečenskou republikou Ičkerija“, podepsaná Borisem Jelcinem a Aslanem Maschadovem 12. května 1997.
Takže pojmem “druhý Chasavjurt” nejsou míněny samotné dohody, ale kroky ruského vedení, které následovaly. A ty se skutečně podobaly přiznání porážky, neboť spočívaly v úplném stažení ruské armády, což nečekali ani samotní Čečenci, a přiznání faktické nezávislosti republiky. Když se tedy představitelé Moskvy zaklínají nepřípustností opakování “Chasavjurtu”, mají na mysli nejen to, že Rusko nehodlá kapitulovat, ale i to, že se při jednáních nebudou řešit žádná politická témata.
A o čem tedy budou Kazancev a Zakajev hovořit? Je zřejmé, že nebudou probírat pouze otázky odzbrojení, jak to prezentuje Moskva. Zakajev to sice zcela neodmítá, avšak zároveň to nepovažuje za podmínku pro zahájení kontaktů. Čečenská strana nabízí i další témata, například návrat uprchlíků a ekonomické otázky. Zajímavé je, že Kreml ani Maschadov nyní nehodlají hovořit o politických tématech a v tomto směru jsou tedy zajedno. Otázka statusu Čečenska byla totiž pro obě strany vyřešena již dávno a s definitivní platností, a tak již nepodléhá žádné další diskusi.
Kazancev a Zakajev se musejí setkat proto, aby nalezli cestu k ukončení vojenských akcí. Pozice obou stran jsou dostatečně známy (“Odevzdejte zbraně!” – “Stáhněte vojska!”) a je zjevné, že pro tohle kontakty navázány nebyly. Jaké hypotetické výsledky rozhovorů by tedy mohly vést k ukončení války? Maschadov a jemu podřízené ozbrojené oddíly souhlasí s požadavky Moskvy neutralizovat nebo vyhnat z Čečenska mezinárodní teroristy. Potom se Maschadov angažuje - nikoli však jako vůdčí postava - v určitých politických krocích, např. sestavení nějaké vlády národního porozumění, přípravy a organizace celonárodních voleb - přičemž na přání Moskvy bez své účasti - a referenda o přijetí čečenské ústavy. Ruské vedení Maschadovovi a jeho bojovníkům na oplátku zaručuje beztrestnost.
Tento “ideální model” by mohl vést k míru, ale je zřejmé, že není realizovatelný, neboť jinak než jako prezident Čečenska Maschadov vystupovat nebude. Kromě toho na rozdíl od roku 1996 nebude k ukončení bojů stačit pouze jeho rozkaz, jelikož v současném čečenském konfliktu vystupuje ještě třetí strana, kterou představují polní velitelé Basajev a Chattáb a která se k mírovým iniciativám staví velmi ostražitě. Maschadov s nimi nepůjde do ozbrojeného střetu např. tím, že by požadoval stažení ruských vojsk a současně slíbil vypořádat se s Basajevem a Chattábem “silami čečenského lidu”. Navíc stažení federálních sil by pro Moskvu znamenalo porážku i ve druhé čečenské válce.
Nikdo přirozeně neví, jaký scénář jednání má připraven Kreml. Nicméně je známo, jaké návrhy přicházejí do prezidentské kanceláře z ostatních mocenských struktur a politických kruhů. Ruskému prezidentovi je například navrhováno, aby se opíral o následují body: zdrojem moci v Čečensku je lid a nejvyšším přímým vyjádřením moci lidu je referendum a svobodné volby. Moskva musí navrhnout silám odporu, aby okamžitě přerušily veškeré kontakty s mezinárodními teroristy a ukončily diverzní činnost, což bude znamenat ukončení odvetných akcí ze strany federálních sil. V případě, že by vůdci separatistů podnikli nějaké kroky proti jednotkám mezinárodních teroristů, federální síly by mohly poskytnout i určitou vojensko-technickou pomoc oddílům domobrany, které by byly vybudovány z bývalých partyzánů. Postupu odzbrojování a zapojení čečenských partyzánů do mírového života by měl být řízen politicky, a v tomto směru by prezident Ruské federace mohl podepsat výnos poskytující Aslanu Maschadovovi záruky. Mechanismus dobrovolného odzbrojení musí partyzánům zaručit jejich bezpečnost, do čehož by bylo možné zapojit coby prostředníky jak ruské, tak i evropské poslance. Tento proces by postupně vedl k dialogu o přípravě nové čečenské ústavy a o provedení svobodných demokratických procedur, neboť o statusu Čečenska by měli rozhodnout občané republiky.
V diskusích o předpokládaném výsledku jednání někteří politici připomínají i návrhy vytyčit na území Čečenska demarkační linii a prohlásit severní část republiky za nedílnou součást Ruské federace a jižní část za nezávislou Ičkerii. Mezi možnými kompromisy ohledně statusu Čečenska figuruje varianta “téměř suverénní” autonomie, která je nabízena například Náhornímu Karabachu, nebo připojení Čečenska ke konfederativnímu uspořádání Rusko-běloruského svazového státu. Objevují se i návrhy rozmístit v Čečensku mezinárodní pozorovatele. Hovoří se rovněž i o možnosti takového způsobu sestavení demokratického systému čečenské moci, který by zaručil určitou kvótu silám, jež jsou ochotny hledat v Moskvě partnera či dokonce spojence. Tím může být například dvoukomorový parlament, povinně koaliční charakter dočasné čečenské vlády, zajištění kvóty v parlamentu pro “moskevskou diasporu“, přenesení prezidentských pravomocí na předsedu parlamentu a podobně.
Maschadovova strana zatím své představy o jednání a budoucích dohodách nezveřejňuje. Jediná iniciativa, se kterou vystoupil Maschadov i Zakajev, je žádost adresovaná gruzínskému prezidentovi Eduardu Ševardnadze, aby v rusko-čečenských rozhovorech sehrál roli prostředníka. Tento návrh Moskva okamžitě odmítla, načež Zakajev předložil Kazancevovi seznam dalších možných prostředníků včetně mezinárodních organizací. Obsah seznamu ani Kazancevova reakce nejsou známy.
Nejradikálnější část čečenských separatistů, která je spojována s mezinárodním terorismem, tj. lidé kolem Basajeva a Chattába se, jak už bylo řečeno, k perspektivám jednání staví dost ostražitě. Ačkoli s nimi nikdo jednat nehodlá, tvrdí, že se budou řídit výlučně “normami šaríi”. Jejich informační zdroje čas od času zveřejňují názory lidí z Maschadovova okruhu, ale pouze v tom případě, že neodporují jejich pohledu na věc.
Šéf promoskevské správy Čečenska Achmad Kadyrov, který vedle Kremlu, Maschadova a čečenských radikálů představuje čtvrtou stranu čečenské krize, zpočátku nebyl proti vyslechnutí Maschadovových postojů, avšak postupně se vrací k svému původnímu skepticismu ohledně Maschadova. Nedávno prohlásil, že ve schůzce Kazanceva se Zakajevem nevidí perspektivu a znovu zopakoval, že Maschadov by měl odjet za svým synem do Malajsie. Kadyrov má však pravdu v tom, že čečenský vůdce profituje již ze samostných diskusí o chystaném jednání. Maschadov i jeho představitelé jsou skutečně neustále v centru pozornosti ruských i západních sdělovacích prostředků. Kromě toho Kadyrov přiznal, že řady Maschadovových přívrženců se výrazně rozšířily a že mezi bojovníky přicházejí čerstvé síly. Vysvětluje to tím, že se lidé “rozhodli včas prokázat Maschadovovi svou přízeň v obavách z toho, že by přišli pozdě, až se bude rozdělovat moc”. Bezprostředně po tomto prohlášení byl na Kadyrova spáchán v pořadí již třináctý atentát, což Kadyrov spojuje především se svým postojem vůči jednáním mezi Kazancevem a Zakajevem. Kadyrovův představitel v Moskvě Adlan Magomadov přímo prohlásil, že setkání představitelů ruské vlády s čečenskými separatisty jsou bezúčelná, neboť nepřinesou žádný výsledek.
Jisté je tedy zatím jen jedno: Jednání budou dlouhá a složitá, již vzhledem k tomu, jak těžko a dlouho vybírají obě strany datum, místo a formát schůzek. Dva roky po vypuknutí druhé čečenské války se však Moskva konečně rozhodla urovnat krizi politicky a jako prostředek vybrala právě tato jednání. Jisté je však současně i to, že brzký konec války a nastolení trvalého míru očekávat nelze.
Ilja Maksakov je komentátorem ruského deníku „Nězavisimaja gazeta“.
Tento článek byl souběžně publikován internetovským deníkem Neviditelný pes.
|
