SEZNAM ODKAZŮ

Právní povaha čečenského konfliktu

Marta Míšová pro Prague Watchdog

Právní kvalifikace ozbrojeného konfliktu (tj. rozlišení, zda se jedná o konflikt mezinárodní nebo vnitrostátní) je významná z toho důvodu, že umožňuje určit okruh právních norem, které se v daném konkrétním případě aplikují. Mezinárodní konflikt, ať už se jedná o klasický střet dvou či více států nebo boj za národní osvobození, upravují především čtyři Ženevské úmluvy z roku 1949 a První dodatkový protokol z roku 1977. Ochrana, kterou tyto smluvní dokumenty poskytují cílovým skupinám osob (zranění a nemocní v pozemní válce, zranění, nemocní a trosečníci v námořní válce, váleční zajatci a civilní obyvatelstvo), je poměrně široká a detailně propracovaná. V případě vnitrostátního konfliktu se naproti tomu lze dovolávat pouze základních principů humanitárního práva zakotvených ve společném článku 3 Ženevských úmluv, popřípadě, dosáhne-li konflikt větší intenzity, ustanovení Druhého dodatkového protokolu z roku 1977, který je ale poměrně stručný a řadu oblastí opomíjí.

V minulosti většinou nepředstavovalo rozlišení mezinárodního a vnitrostátní ozbrojeného konfliktu výraznější problém. Od konce studené války se však ve světě stále častěji objevují tzv. "nové" či "destrukturované" konflikty, jejichž právní kvalifikace není zdaleka jednoznačná. Rozpaky, které vyvolávají tyto konflikty v řadách právníků i politiků, lze pozorovat na přístupu k válce v bývalé Jugoslávii. Do krvavých střetů mezi příslušníky různých etnických skupin na určitém území (hlavně v Bosně a Hercegovině) se zde přímo či nepřímo zapojily i okolní státy (Chorvatsko, Federativní republika Jugoslávie), válka tedy vykazovala znaky jak mezinárodního, tak vnitrostátního konfliktu. Z této skutečnosti vycházel rovněž Mezinárodní tribunál pro stíhání zločinů spáchaných na území bývalé Jugoslávie zřízený na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 827 z roku 1993, když ve snaze poskytnout chráněným osobám co nejširší garance podřídil některé situace přísnějšímu režimu mezinárodního konfliktu (jednalo se především o činnost srbských oddílů), zatímco na jiné naopak aplikoval mírnější režim konfliktů vnitrostátních (převážně šlo o akce muslimských a chorvatských jednotek). Výsledné odlišné hodnocení stejných činů spáchaných v tomtéž kontextu pachateli odlišného etnického původu dokazuje, že současné mezinárodní právo dosud nenašlo na nové typy konfliktů jasnou odpověď a postrádá schopnost je nejen řešit, ale mnohdy i správně pojmenovat a zařadit. Válka v Čečensku, další z řady moderních destrukturovaných konfliktů, patří v současném světě z hlediska právní kvalifikace k vůbec nejproblematičtějším a nejspornějším. Rusko podporované několika dalšími státy (např. Čína, Indie, Kuba) označuje události za svou vnitřní záležitost.1 Čečenská strana, jejíž názor zastávají i některé nevládní organizace, tvrdí, že se jedná o mezinárodní konflikt ve smyslu čl. 1 odst. 4 Prvního dodatkového protokolu.2 Konečně většina států, mezinárodních organizací včetně OSN a odborníků z oblasti mezinárodního práva veřejného a mezinárodního humanitární práva se kloní k názoru, že válka - alespoň v některých fázích – splňuje kritéria vnitrostátního konfliktu.

Důvodů toho, proč na jednu událost existuje tolik odlišných pohledů a hodnocení, je hned několik. Za prvé, konflikt se neustále vyvíjí a mění svou podobu. Rusové a Čečenci během něho postupně vyzkoušeli všechny možné modely vzájemného chování (od mírového spolužití po vražedný boj), a lze tak říci, že devadesátá léta v určité zkratce rekapitulují celou historii vztahů mezi oběma stranami. Za druhé, téměř absolutní nepřítomnost nezávislých pozorovatelů v oblasti vede k nedostatku objektivních informací a nutí každého, kdo se chce situací zabývat, spoléhat se na nepříliš důvěryhodné a propagandou silně poznamenané zprávy bojujících stran. Za třetí, atmosféra konfliktu je silně zpolitizovaná a zideologizovaná a není snadné vyvarovat se vlivu těchto faktorů při hodnocení událostí. Konečně, za čtvrté, řada otázek spojených s právní kvalifikací konfliktu směřuje k širší problematice postavení národů a národností v rámci bývalého Sovětského svazu a nynější Ruské federace, jejich práva na autonomii či případně na sebeurčení. S ohledem na to, že příliš široká interpretace těchto pojmů by mohla vést k destabilizaci situace v celém regionu, není divu, že se řada odborníků snaží uvedenému tématu zcela vyhnout.

1. VÁLKA V ČEČENSKU - VNITŘNÍ NEPOKOJE A NAPĚTÍ?

Ruská strana od samého počátku konfliktu tvrdí, že zásah v Čečensku má podobu pouhé antiteroristické operace kladoucí si za cíl udržení územní celistvosti Ruské federace, obnovu ústavního pořádku a ochranu základních lidských práv a svobod. Pokud bychom přijali tuto tezi, válka v Čečensku by vůbec nespadala do kategorie ozbrojených konfliktů ve smyslu Ženevských úmluv a jejich Dodatkových protokolů a jednalo by se o pouhé "vnitřní nepokoje či napětí."

Tento pojem zavedl do slovníku mezinárodního humanitárního práva Mezinárodní výbor Červeného kříže v roce 1971 a teorie ho definuje jako "situace, v nichž, aniž by se jednalo o ozbrojený konflikt v pravém slova smyslu, dochází na území určitého státu ke střetnutím, která se vyznačují jistým stupněm závažnosti a trvání a jsou spojená s projevy násilí."3 Druhý dodatkový protokol z roku 1977 výslovně v čl. 1 odst. 3 potvrdil, že "povstání, izolované a sporadické násilné činy a ostatní činy podobné povahy" se nepovažují za ozbrojené konflikty a ustanovení Protokolu se na ně nevztahují.

Vypuknou-li tedy v určitém státě nepokoje a napětí, aplikuje se nadále výlučně vnitrostátní zákonodárství společně se systémem ochrany lidských práv. Ten nabízí ve srovnání s mezinárodním humanitárním právem mnohem podrobnější a propracovanější normy, navíc většinou předvídá i kontrolní mechanismy a sankce, jeho nevýhoda však spočívá v tom, že v případě "naléhavých a výjimečných situací" (které samozřejmě určuje v prvé řadě stát samotný) je možné práva omezit na tzv. tvrdé jádro, tedy lidskoprávní minimum obsahově velmi blízké základním zárukám humanitárního práva zakotveným v čl. 75 Prvního dodatkového protokolu.

Vnitřní nepokoje a napětí přerůstají v ozbrojený konflikt v okamžiku, kdy nepřátelství dosáhne určitého stupně intenzity a délky. Neexistuje jasné kritérium, které by umožňovalo obě oblasti striktně odlišit, lze však vycházet především z toho, zda mají násilné činy v konkrétním případě skutečně jen izolovanou a sporadickou povahu nebo nikoliv. Při použití tohoto hlediska se ruská kvalifikace konfliktu, přinejmenším jeho zásadních fází, jeví jako neudržitelná.

Dvě čečenské války z let 1994-1996 a 1999-2001 se vyznačovaly relativně dlouhou dobou trvání (měsíce až roky tvrdých bojů) a značnou intenzitou (vyžádaly si desítky tisíc mrtvých a stovky tisíc uprchlíků, moskevská vláda byla nucena nasadit armádu). Nelze je tedy chápat jako pouhé vnitřní nepokoje či napětí, práh ozbrojeného konfliktu byl v jejich průběhu jednoznačně překročen.

Období 1991-1994 by naproti tomu ruské kvalifikaci mohlo odpovídat. V Čečensku docházelo k útokům vzbouřenců proti ústřední vládě (např. likvidace proruských sil v čečenské společnosti) i k bojům mezi jednotlivými povstaleckými frakcemi (např. konfrontace Dudajeva s Mamadajevem), střety však vždy zůstaly časově i prostorově omezeny.

Nejspornějšími se zdají být léta 1996-1999, kdy se Čečensku podařilo získat nezávislost de facto. Rusové i Čečenci se tehdy poměrně úspěšně vyhýbali přímé konfrontaci, vztahy mezi nimi ale byly upraveny jen provizorní mírovou smlouvou (dohody z Chassavjurtu ze srpna 1996) a obě strany do budoucna počítali se změnou statu quo. Vzhledem k tomu, že po několika měsících relativní stability zavládla v Čečensku v polovině roku 1997 naprostá anarchie spojená s masivním porušováním lidských práv (vraždy, únosy apod.), bylo by možné i pro toto období použít kvalifikace vnitřních nepokojů a napětí.

2. VÁLKA V ČEČENSKU - VNITROSTÁTNÍ OZBROJENÝ KONFLIKT?

Nejčastěji bývá válka v Čečensku (alespoň její vrcholné fáze v letech 1994-1996 a 1999-2001) řazena mezi vnitrostátní ozbrojené konflikty, tedy takové konflikty, "k nimž dochází v rámci jurisdikce státu, tj. na jeho území, mezi vládou na straně jedné a vzbouřenými ozbrojenými skupinami na straně druhé."4 Od pouhých vnitřních nepokojů a napětí se odlišují jak fakticky (vyšší intenzitou a delším průběhem), tak právně (nepodléhají výlučně vnitrostátní úpravě, ale i normám mezinárodního humanitárního práva).

Řada států (včetně Ruska) se mylně domnívá, že uznání existence vnitrostátního konfliktu na jeho území by je zbavilo možnosti řešit problém vlastními prostředky a zhoršilo by jejich pozici na mezinárodní scéně. Ve skutečnosti zůstává vnitrostátní konflikt i nadále vnitřní záležitostí státu, právní postavení stran není, jak výslovně stanoví společný čl. 3 Ženevských úmluv, nijak dotčeno, pouze se nově aplikují ustanovení mezinárodních smluvních dokumentů zakotvující humanitární minimum, která se ovšem velmi podobají tvrdému lidskoprávnímu jádru, od něhož se stát nemůže stejně za žádných okolností odchýlit.

Rusko takovou interpretaci nebere příliš v úvahu a odmítá potvrdit, že by válka v Čečensku měla povahu vnitrostátního konfliktu, postoje jeho vedoucích představitelů však nejsou zcela koherentní. V rozhovoru pro deník Financial Times z prosince 1999 prohlásil tehdejší premiér a současný prezident Vladimír Putin: "V průběhu této antiteroristické operace Rusko přísně dbá na plnění všech závazků vyplývajících z mezinárodního humanitárního práva," a tím implicitně uznal aplikovatelnost tohoto práva na čečenský konflikt. Ústavní soud Ruské federace šel ještě dále, když ve svém rozhodnutí z 31. července 1995 přímo označil Druhý dodatkový protokol za jeden z pramenů práva relevantních v případě války v Čečensku. Konečně, novela Federálního zákona o náhradě poskytované vojákům vyslaným na mise do zvláště nebezpečných oblastí přijatá 19. prosince 1997 přinesla speciální ustanovení určené vojákům "sloužícím v podmínkách vnitrostátního konfliktu v Čečenské republice."

Vnitrostátní ozbrojené konflikty se podle intenzity dělí do dvou skupin: na první z nich se vztahuje pouze společný čl. 3 Ženevských úmluv, na druhou kromě něho také Druhý dodatkový protokol. Protokol, jak stanoví jeho čl. 1 odst. 1 se stává aplikovatelným tehdy, pokud "protivládní ozbrojené síly či jiné organizované ozbrojené skupiny disponují odpovědným vedením a vykonávají takovou kontrolu nad částí území dotčeného státu, která jim umožňuje vykonávat trvalé a koordinované vojenské operace a používat Protokol."

V případě čečenských válek 1994-1996 a 1999-2001 bývá uznávána aplikovatelnost společného čl. 3 Ženevských úmluv, možnost použít Druhý dodatkový protokol se ale často zpochybňuje s odkazem na nesplnění dvou základních předpokladů, a sice odpovědného vedení a efektivní kontroly území. Tyto výhrady lze přijmout ve vztahu k závěrečné fázi druhé války, kdy se Čečenci rozptýleni v menších, nepříliš koordinovaných skupinách v horských oblastech země uchýlili k partyzánskému způsobu boje, hodnocení první války a počátku války druhé naproti tomu zůstává sporné. Problémy vyvolává především ne zcela jasné vymezení pojmů obsažených v Protokolu (text např. nedefinuje "odpovědné" vedení či neuvádí, jakou "část" území je nutno kontrolovat) a dále jistá zastaralost definice, která vychází ze zkušeností klasických občanských válek ve Španělsku či Nigérii a nepředvídá konflikty nového typu stavící proti sobě strany, jejichž síly jsou ve výrazném nepoměru.

Druhý dodatkový protokol byl přijat proto, aby rozšířil minimální ochranu zaručovanou obětem vnitrostátních konfliktů. Tento legitimní cíl mezinárodního humanitárního práva je třeba mít na paměti při interpretaci dílčích ustanovení Protokolu, která by se měla oprostit od přílišného formalismu a měla by zohlednit časové a místní souvislosti jednotlivých konfliktů (např. specifika boje v horském terénu či klanové uspořádání čečenské společnosti, které znemožňuje vést dlouhodobě koordinované akce). Posuzujeme-li první válku a počátek druhé války z tohoto úhlu pohledu, je zřejmé, že se na ně Druhý dodatkový protokol plně vztahuje.

3. VÁLKA V ČEČENSKU - MEZINÁRODNÍ OZBROJENÝ KONFLIKT?

Současné mezinárodní právo rozlišuje čtyři typy mezinárodních ozbrojených konfliktů: klasické mezistátní konflikty (A), konflikty, během nichž vláda uzná povstalce za bojující stranu (B), vnitrostátní "zmezinárodnělé" konflikty (C) a boje za národní osvobození (D).

Čečenský konflikt zcela jistě nespadá do kategorie A ani B. Klasických mezistátních konfliktů se mohou zúčastnit jen "vysoké smluvní strany,"5 k nimž samozřejmě Čečensko nepatří. Uznání povstalců za bojující stranu nebylo nikdy příliš rozšířené, obvykle se uvádí pouze případ Búrské války a je málo pravděpodobné, že by Rusko zvolilo tuto variantu.

Pojem "vnitrostátní zmezinárodnělé konflikty" začal ve své judikatuře používat Mezinárodní trestní tribunál pro stíhání zločinů spáchaných na území bývalé Jugoslávie. Jedná se o konflikty, jejichž právní povaha se alespoň v některých aspektech mění pod vlivem zahraniční intervence. V Čečensku je sice přítomnost cizích bojovníků (z nichž nejznámějším se stal Jordánec Chattab) nezpochybnitelná, zároveň ale nic nenasvědčuje tomu, že by "někteří účastníci konfliktu jednali jakožto zástupci jiného státu" nebo že by "jiný stát zasahoval do konfliktu prostřednictvím svých jednotek,"6 proto ani do kategorie C čečenský konflikt nespadá.

Jediným typem mezinárodního ozbrojeného konfliktu, pod nějž by teoreticky bylo možné události v Čečensku podřadit, je boj za národní osvobození ve smyslu čl. 1 odst. 4 Prvního dodatkového protokolu. Ten explicitně stanoví, že na "ozbrojené konflikty, ve kterých národy bojují proti koloniální nadvládě, cizí okupaci či rasistickému režimu za účelem uplatnění svého práva na sebeurčení," se vztahuje režim mezinárodních ozbrojených konfliktů. Je tedy třeba zjistit, zda, za prvé, Čečenci tvoří národ disponující právem na sebeurčení a, za druhé, zda Rusko vůči nim vykonává koloniální nadvládu, okupuje jejich území nebo provádí rasovou diskriminaci.

Právní věda přísně odlišuje národ a národnost a zdůrazňuje, že nositelem práva na sebeurčení je pouze první z nich, jak ostatně potvrdil i posudek Mezinárodního soudního dvora ve věci Západní Sahary z roku 1975. Národ bývá definován na základě jistých objektivních (společná historie, jazyk, kultura apod.) i subjektivních kritérií (pocit sounáležitosti členů společenství, vůle považovat se za národ). Na základě dostupných informací lze konstatovat, že Čečenci tyto předpoklady splňují, a tvoří tedy národ v právním slova smyslu. Vnitrostátní vymezení národů a národností obsažené v Ústavách SSSR a v Ústavě Ruské federace,7 kterého se dovolává ruská strana a na jehož základě označuje Čečence za pouhou národnost, se v této souvislosti jeví jako irelevantní, neboť principy mezinárodního práva, k nimž patří i zásada sebeurčení národů, jsou nadřazeny jednotlivým národním právním řádům.

Zbývá určit, zda se Čečenci nacházejí v některé ze situací předpokládaných v čl. 1 odst. 4 Prvního dodatkového protokolu, protože pouze tehdy by jim současná mezinárodněprávní úprava umožňovala usilovat o realizace jejich práva na sebeurčení jakýmikoli legálními prostředky včetně použití síly.

Ti, kdo podporují zařazení války v Čečensku mezi mezinárodní ozbrojené konflikty, se většinou kloní k názoru, že moskevská vláda vykonává na severním Kavkaze koloniální nadvládu. Tvrdí, že ruské impérium bylo vytvořeno stejným způsobem jako ostatní koloniální říše a vždy se vyznačovalo nerovným vztahem mezi Metropolí a podrobenými oblastmi. Tato argumentace není zcela neopodstatněná, její přijetí by si však vynutilo přehodnocení a značné rozšíření klasického pojetí kolonialismu vymezeného četnými rezolucemi Valného shromáždění OSN.8 Nezdá se, že by tak výraznou změnu, která by mohla destabilizovat situaci v řadě zemí světa, bylo mezinárodní společenství v současné době ochotno přijmout.

Jiní přívrženci nezávislosti Čečenska soudí, že ruská přítomnost v oblasti má formu cizí okupace. Odkazují přitom na rezoluci Valného shromáždění OSN 2625/1970, tzv. Deklaraci zásad mezinárodního práva upravujících mírové, přátelské vztahy a spolupráci mezi všemi státy, která stanoví, že "žádné územní zisky, k nimž dojde s pomocí hrozby či použití síly, nemohou být uznány jako legální," což v posudku k případu Přítomnosti Jižní Afriky v Namibii z roku 1971 potvrdil i Mezinárodní soudní dvůr. Podle jejich názoru bylo připojení Čečenska k Rusku v 19. století výsledkem výboje (debelace), a proto by mělo být prohlášeno za nezákonné a neplatné. Toto tvrzení ovšem nepůsobí příliš přesvědčivě, neboť současné mezinárodní právo nelze používat k retroaktivnímu přehodnocování minulých událostí a nápravě historických nespravedlností.

Konečně poslední skupina přiznávající Čečencům právo vybojovat si nezávislost i s použitím síly označuje Rusko za rasistický režim diskriminující severokavkazské národy a národnosti. Rasovou diskriminaci výslovně zakazuje čl. 1 odst. 3 Charty OSN a Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace z roku 1965,9 která tento pojem v čl. 1 odst. 1 vymezuje jako "jakékoli rozlišování, vylučování, omezování nebo zvýhodňování založené na rase, barvě pleti, rodovém nebo národnostním nebo etnickém původu, jehož cílem nebo následkem je znemožnění nebo omezení uznání, užívání nebo uskutečňování lidských práv a základních svobod na základě rovnosti v politické, hospodářské, sociální, kulturní nebo v kterékoli jiné oblasti veřejného života." Existují poměrně přesvědčivé důkazy toho, že Rusko přinejmenším od roku 1999 uplatňuje vůči Čečencům i dalším obyvatelům Kavkazu diskriminační opatření,10 a porušuje tak některá ustanovení Úmluvy. Sporné ovšem zůstává, zda tato porušení dosahují takové závažnosti, aby bylo možno Rusko prohlásit za rasistický režim. Kromě toho je nutné zdůraznit, že kritizovaná opatření byla prakticky všechna přijata po roce 1994 či 1999, tj. až po vypuknutí ozbrojeného konfliktu. Nelze jimi proto legitimizovat události, kterých byly nikoli příčinou, ale pouhým následkem.

Z výše uvedených skutečností vyplývá, že Čečenci sice tvoří národ a mohou se dovolávat svého práva na sebeurčení, mezinárodní právo jim ale upírá možnost vymoci si jeho realizaci s použitím síly. Válka v Čečensku tak není "bojem za národní osvobození" ve smyslu čl. 1 odst. 4 Prvního dodatkového protokolu a nelze ji zařadit mezi mezinárodní ozbrojené konflikty.

4. ZÁVĚR

Válka v Čečensku je jedním z nejnázornějších příkladů nových, destrukturových konfliktů přelomu tisíciletí. De lege ferenda by ji s ohledem na její charakter (totální válka) i subjekty (suverénní stát na straně jedné, národ dovolávající se práva na sebeurčení na straně druhé) bylo zřejmě nejsprávnější a nejlogičtější chápat jako "boj za národní osvobození", úzké vymezení tohoto pojmu v Prvním dodatkovém protokolu to však neumožňuje, politicky se navíc toto řešení jeví jako zcela neprůchodné. De lege lata je proto třeba konstatovat, že konflikt v Čečensku nikdy nepřestal být vnitřní záležitostí Ruské federace, pouze několikrát změnil svou podobu. V letech 1991-1994 a s jistými výhradami i v letech 1996-1999 zůstával omezen na vnitřní nepokoje či napětí, zatímco v období 1994-1996 a 1999-2001 se změnil ve vnitrostátní ozbrojený konflikt. Na ten se jednoznačně vztahuje společný čl. 3 Ženevských úmluv, v případě první války 1994-1996 a počátku války druhé 1999-2000 je pak aplikovatelný i Druhý dodatkový protokol, jehož kritéria by měla být vykládána méně formalisticky, "s přihlédnutím k předmětu a účelu smlouvy,"11 tj. s ohledem na maximální možnou ochranu obětí.

Konflikt v Čečensku se stále vyvíjí a není vyloučeno, že v nejbližší době dojde k dalším změnám, jejichž charakter nelze v současné době jasně odhadnout. V každém případě je ale zřejmé, že Čečenci (a společně s nimi i další národy nacházející se ve stejném postavení nejen na území Ruské federace) se svého práva na sebeurčení nechystají vzdát a jsou připraveni domoci se jeho realizace jakýmikoli prostředky. Konfliktů podobných válce v Čečensku bude tedy v budoucnu pravděpodobně přibývat a nejasnosti týkající se jejich právní kvalifikace mohou mít dalekosáhlé důsledky. Naskýtá se proto otázka, zda by mezinárodní společenství nemělo začít vážně uvažovat o revizi smluvních textů či alespoň o redefinici pojmů, které již dostatečně neodrážejí realitu postmoderního světa.

5. POZNÁMKY A ODKAZY

1 Viz projevy bývalého ruského prezidenta Borisa Jelcina: "Chechnya is an internal problem and you have no right to criticize Russia for it." (18. listopadu 1999).
2 Sovětský svaz ratifkoval čtyři Ženevské úmluvy 10. května 1954 a dva Dodatková protokoly 29. září 1989. Ruská federace je smlouvami vázána jakožto automatický právní nástupce SSSR.
3 J. Moreillon: Le Comité international et la protection des détenus politiques. Genève 1973.
4 Gasser, Hans-Peter: Le droit international humanitare.Institut Henry Dunant, Haupt 1993.
5 Společný čl. 1 čtyř Ženevských úmluv.
6 Rozsudek ve věci Tadič vynesený Mezinárodním trestním tribunálem pro zločiny v bývalé Jugoslávii 15. července 1999.
7 Ústavy SSSR z roku 1936 (čl. 17) a z roku 1977 (čl. 72) přiznávaly právo secese pouze patnácti federálním republikám, nikoli republikám autonomním, k nimž patřila i Čečensko-Ingušská republika. Ústava Ruské federace (čl. 65) řadí Čečenskou republiku mezi dvacet jednu autonomní republiku, jejimž obyvatelstvu jsou přiznána pouze práva menšin.
8 Rezoluce Valného shromáždění OSN č. 1514/1960, 1541/1960, 2105/1965, 2621/1970 či 3103/1973.
9 Sovětský svaz ratifikoval tuto úmluvu 3. února 1969.
10 Viz Compliance of the Russian Federation with the Convention on the Elimination of All Forms of Racial Discrimination. Memorial, Moscow 2000.
11 Obecná zásada výkladu mezinárodních smluv zakotvená v čl. 31 Vídeňské úmluvy o smluvním právu z roku 1969.

6. PRAMENY A LITERATURA

PRIMÁRNÍ PRAMENY
The International Convention on the Elimination of all forms of racial discrimination. UN Office, New York 1985.
Les Conventions de Genève du 12 aout 1949. CICR, Genève 1997.
Les Protocoles additionnels aux Conventions de Genève du 12 aout 1949. CICR, Genève 1999.
Konstituciya Rosiyskoy Federacii. www.memo.ru/prawo.
Decision of the Constitutional Court of the Russian Federation, 31 July 1995. www.icrc.org/ihl-nat.nsf.
Declaration of Principles of International Law concerning Friendly Relations and Co-operation among States in accordance with the Cahrter of the United Nations, 24 October 1970. General Assembly Resolutions, 25th Regular Session.

2. SEKUNDÁRNÍ PRAMENY
A) Čečensko
Brunot, Patrick + Avioutskii, Viatcheslav: La Tchéchénie (QSJ 3332). Presses universitaires de France, 1998.
Čečensko - Krvavá cesta svobody. Příloha Respektu, 6/1998.
Situation with Violations of Human Rights in Chechnya. June-July 2000. Memorial, Moscow 2000.

B) Mezinárodní humanitární právo
Biad, Abdelwahab: Le droit international humanitaire. Ellipses, Poitiers 1999.
Buirette, Patricia: Le droit international humanitaire. La Découverte, Paris 1996.
Doswald-Beck, Louise + Vité, Sylvain: Le droit international humanitaire et le droit des droit de ľ homme. RICR 800/1993.
Gasser, Hans-Peter: Le droit international humanitaire. Haupt, 1993.
Harroff-Tavel, Marion: L´Action du Comité international de la Croix-Rouge face aux situations de violence interne. RICR 801/1993.
Kherad, Rahim: De la nature juridique du conflit tchétchène. Revue générale de droit international public 104/2000/1.
Malenovský, Jiří: Mezinárodní právo veřejné. Obecná část. Doplněk, Brno 1993.
Potočný, Miroslav: Mezinárodní právo veřejné. Zvláštní část. C. H. Beck, Praha 1999.
Sassoli, Marco + Olson, Laura M.: The judgement of the ICTY
Appeals Chamber on the merits in the Tadic case. RICR 839/2000.

3) INTERNETOVÉ ZDROJE

www.amina.com (Chechen Republic Online)
www.amnesty.org (Amnesty international)
www.cicr.org (Mezinárodní výbor Červeného kříže)
www.hrw.org (Human Rights Watch)
www.interfax-news.com (Inter-fax - Ruská tisková agentura)
www.itar-tass.com (Itar-tass - Ruská tisková agentura)
www.iwpr.net (Institute for War & Peace Reporting)
www.kavkaz.org (Kavkaz Center)
www.memo.ru (Memorial)
www.pinf.cz (Člověk v tísni)
www.un.org (OSN)
www.warcrimes.org (Warcrimes)
www.watchdog.cz (Prague Watchdog)