Čečenští uprchlíci a režim dočasné ochrany aneb kam s nimi?
Zavedení režimu dočasné ochrany bude znamenat pouze tolik, že Čečenci statut uprchlíka nedostanou, současně ale zatím nebudou muset naše území opustit
Komentář Marty Míšové pro Prague Watchdog
Dne 18. dubna letošního roku vydala vláda České republiky usnesení č. 352/2001, v němž vzala na vědomí návrh Rady vlády ČR pro lidská práva "na poskytnutí dočasné ochrany státním občanům Ruské federace a dalším osobám, které uprchly v důsledku ozbrojeného konfliktu v Čečensku a pobývají na území České republiky" a pověřila ministra vnitra, aby do 30. června vypracoval návrh příslušného vládního nařízení.
Čečenští uprchlíci začali na území ČR přicházet v polovině devadesátých let v souvislosti s tehdy probíhající první čečenskou válkou, dnes jich zde pobývá několik set. Od roku 1999 nemají možnost získat statut běžence podle zákona č. 325/1999 Sb. o azylu, neboť všechna azylová řízení byla "přechodně" pozastavena. Zavedení režimu dočasné ochrany, pokud k němu nakonec dojde, na této situaci nic nezmění, pouze jí dá pevnější právní základ.
Přijde-li na území určitého státu cizinec a požádá
o přiznání statutu uprchlíka, může stát rozhodnout dvěma způsoby: buď žádosti vyhoví, a tím implicitně uzná, že v zemi cizincova původu není něco v pořádku, neboť jeho příslušníci mají "odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti... (§ 12 b) zákona); nebo žádost zamítne, na základě čehož má cizinec povinnost zemi opustit a - pokud ho není ochoten přijmout žádný jiný cizí stát - nezbývá mu než se vrátit do země původu.
V souvislosti s Čečenskem jsou obě varianty jen těžko
realizovatelné, první z důvodů právních a politických, druhá z důvodů právních a humanitárních. Proti přiznání azylu čečenským uprchlíkům mluví úzká interpretace příslušných ustanovení Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a zákona o azylu (odůvodněný strach z pronásledování musí být prokázán v každém konkrétním případě) a zájem na zachování dobrých vztahů s Ruskou federací (hromadné udělení statutu
čečenským běžencům by se rovnalo faktickém odsouzení ruské politiky v Čečensku).
Jako argument proti zamítnutí žádostí o azyl se jeví jednak lidská stránka celé věci (nelze poslat stovky lidí do země, kde by jejich přežití bylo značně nejisté), jednak ustálená judikatura Evropského soudu pro lidská práva, který stanovil, že "existují-li vážné a prokázané důvody k obavám, že dotčená osoba bude v zemi určení vystavena reálnému riziku být mučena nebo podrobena lidskému a ponižujícímu zacházení" (ustanovení je poněkud
odlišné od čl. 1 odst. 2 Ženevské úmluvy a čečenské běžence by jistě pokrylo) "může vyhoštění žadatele o azyl smluvním státem způsobit problémy ve vztahu k čl. 3 Úmluvy [o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950]." (rozsudky Cruz Varas z roku 1991 či Vilvarajah z roku 1991).
Vláda při schválení usnesení čl. 352/2001 všechny tyto aspekty jistě důkladně uvážila a nakonec si, již podruhé, zahrála na chytrou Horákyni. Zavedení režimu dočasné ochrany bude totiž znamenat pouze tolik, že Čečenci statut uprchlíka nedostanou, současně ale nebudou muset naše území opustit. Zůstanou tu ovšem jen tak dlouho, dokud vláda nedojde k závěru, že se situace v Čečensku uklidnila (a je více než pravděpodobné, že při svém hodnocení bude vycházet z jediných běžně dostupných, tj. ruských zdrojů). Potom uprchlíci poputují zpátky, Česká republika jim snad i "velkoryse" zařídí "bezpečnou" dopravu do vlasti. A co bude dále? To se nás už přece netýká, my budeme mít ruce čisté. Nebo snad ne? |
