Případ Zakajev: Jak mezinárodně znemožnit umírněného čečenského emisaraJosef Mrázek, Londýn
exkluzivně pro Prague Watchdog
V budově londýnského magistrátního soudu na Bow Street se již několik měsíců dějí věci! Původně formální procedura soudního sporu o vydání jednoho z představitelů čečenské opozice, zvláštního emisara prezidenta Maschadova pro zahraničí Achmeda Zakajeva, z Velké Británie do Ruska přestala již dávno být nudným sporem právníků o výklad mezinárodních úmluv o extradici. Před britským soudem, jenž má rozhodnout o ruském obvinění Zakajeva z mnohočetných vražd a na základě toho jej vydat či nevydat do moskevských rukou, nyní defilují prominentní osoby ruského veřejného života – poslanec ruské Státní dumy Sergej Kovaljov, bývalý tajemník ruské Rady bezpečnosti Ivan Rybkin, federální ministr pro Čečensko Stanislav Iljasov, náměstek ruského generálního prokurátora Sergej Fridinskij, známý moskevský novinář Andrej Babickij a mnozí další.
Tématem jejich výpovědí již dávno nejsou pouze Zakajevovy činy, ale také zkorumpovaný systém ruského soudnictví a vězeňství, brutální postup ruských federálních vojáků v Čečensku a mediální manipulace tamního konfliktu ze strany Kremlu. Těžko uvěřit, že o podobné ponížení stála Moskva v prosinci loňského roku, kdy o vydání Achmeda Zakajeva britskou stranu požádala. Pohled pod povrch současných londýnských událostí nicméně naznačuje, že již samotný fakt, že se proces o vydání Achmeda Zakajeva do Ruska v Británii koná, je pro současný režim prezidenta Vladimira Putina dostačující. Moskva podle všeho již vítězství v případu Zakajev u magistrátního soudu v Londýně nečeká a zbývající soudní stání, která jí přinášejí spíše negativní reklamu, hodlá jednoduše „přežít“.
Kdo je Zakajev?
Vraťme se však nyní na začátek celé kauzy. Klíčovou otázkou v ní je: kdo je vlastně Achmed Zakajev a proč jej současný moskevský režim nenávidí natolik, že usiluje v celé Západní Evropě o jeho vydání zpět do země?
Achmed Zakajev se narodil v roce 1959 v čečenské rodině, odsunuté v roce 1944 – stejně jako většina jejích soukmenovců – brutálním stalinským režimem do nehostinného středoasijského Kazachstánu. Po návratu zpět do Čečenska v šedesátých letech vystudoval Zakajev herectví a stal se uznávaným členem souboru divadla v hlavním městě Grozném. Při první rusko-čečenské válce v letech 1994-96 vyměnil jako většina jeho sousedů vlastní povolání za zbraň a stal se uznávaným polním velitelem čečenského odboje proti Rusům. Jím vedená ozbrojená skupina operovala na jihozápadě země se sídlem ve městě Urus Martan a zúčastnila se mj. bleskového čečenského znovudobytí Grozného v srpnu 1996.
Válečné zásluhy z poloviny devadesátých let brzy vytáhly Zakajeva do vyšších pater čečenské politiky. Jako umírněný a pragmatický lídr se za čečenskou stranu zúčastnil mírových jednání v Chasav-Jurtu, která v roce 1996 smírně ukončila první ozbrojený konflikt mezi Moskvou a Grozným. Po nich se stal náměstkem čečenského premiéra a speciálním představitelem prezidenta Aslana Maschadova pro zahraničí. Mimo to zůstal i nadále velitelem své ozbrojené skupiny. Po vypuknutí druhého rusko-čečenského konfliktu v září 1999 se Zakajev krátce účastnil bojů na čečenské straně. Poté, co byl zraněn, odešel v průběhu roku 2000 do zahraničí a stal se nejvýznamnějším představitelem režimu prezidenta Maschadova v západní Evropě.
Vyjednavač
V době, kdy se čečenský odpor začal tříštit a v jeho mezinárodním mediálním obrazu začaly být více viditelné spíše radikální islamistické skupiny Šamila Basajeva, zastával Achmed Zakajev vždy umírněná a kompromis hledající stanoviska, jež od počátku zdůrazňovala nutnost zahájení mírových jednání mezi Kremlem a představiteli prezidenta Maschadova, která by krvavý čečenský konflikt ukončila. A v této roli se Zakajevovi dařilo. V průběhu posledních dvou let absolvoval řadu důležitých setkání s významnými západními politiky a loni v březnu vedl např. rozhovor s hlavní prokurátorkou mezinárodního soudního tribunálu pro bývalou Jugoslávii v Haagu Carlou del Ponte o možnosti ustavení podobné instance pro Čečensko. V listopadu 2001 se dokonce vydal do Moskvy v roli představitele čečenské opozice na krátké setkání s emisarem ruského prezidenta Putina, generálem Viktorem Kazancevem, jež mělo odstartovat oficiální mírová jednání mezi Moskvou a Grozným. Z dalších podobných setkání však nakonec pro neochotu Moskvy sešlo.
Zakajev se potom v roli Maschadovova vyslance v srpnu minulého roku zúčastnil neformálních mírových jednání o ukončení čečenského konfliktu v Lichtenštejnsku, kde se za podpory amerických nadací sešli někteří významní ruští a čečenští politici. Podílel se také na přípravě Světového čečenského kongresu, který proběhl na podzim 2002 v dánské Kodani a snažil se tak všemožně přesvědčit západní veřejnost, že legitimně zvolený režim prezidenta Maschadova stále hledá mírové řešení konfliktu v Čečensku a nemá s tamními radikály, hlásajícími svatou válku proti Moskvě, nic společného.
Terorista
Tento názor ovšem radikálně protiřečil oficiálnímu stanovisku Moskvy. Pro ni byl režim prezidenta Aslana Maschadova pouze jednou z několika čečenských skupin, sjednocených v odporu proti federálnímu centru, jež šmahem označovala za „mezinárodní teroristy“. Kreml v tomto směru argumentoval tím, že Maschadovův režim sice možná zastává umírněnější stanoviska než radikál Šamil Basajev, nedokázal se však od jejich teroristických útoků dostatečně jasně distancovat, řada polních velitelů se mu již nepodřizuje, proto již nikoho nereprezentuje a proto pro něj nálepka „mezinárodních teroristů“ platí taktéž. A s teroristy se podle moskevského názoru nevyjednává. Mají pouze jedinou možnost: složit zbraně a vzdát se.
Události z 11. září 2001 a loňské říjnové přepadení moskevského divadla čečenskými radikály Kreml v prosazování tohoto názoru pouze posílily. Dodaly mu také dostatek odvahy k zátahu na ty představitele čečenské opozice, kteří výše nastíněný obraz mezinárodně zpochybňovali. Brzy po tragických událostech v moskevském divadle na Dubrovce v říjnu loňského roku byl Achmed Zakajev na žádost ruské strany zadržen v dánské Kodani, kde se účastnil výše zmíněného Světového čečenského kongresu. Poté, co jej dánský soud k nelibosti Moskvy odmítl do Ruska vydat, odletěl Zakajev 5. prosince 2002 zpět do Londýna, kde se svou rodinou dlouhodobě přebýval. I tam byl ovšem na letišti Heathrow ihned po svém příletu zadržen a seznámen s obviněními, která mu Moskva klade za vinu a na základě kterých žádá Velkou Británii o jeho vydání zpět do Ruska.
Zakajev nakonec díky podpoře své dlouholeté ochránkyně, známé britské herečky Vanessy Redgrave (ta za něj zaplatila soudní kauci 50 000 liber) nemusel ihned do britského vězení. Byl mu však odebrán cestovní pas a tím znemožněn mezinárodní pohyb. Od 30. ledna letošního roku musel navíc u londýnského magistrátního soudu na Bow Street čelit hrozbě vydání ruským soudům.
Obvinění
V materiálech předložených londýnskému soudu ruskou generální prokuraturou nakonec nefigurovala obvinění Zakajeva ze spoluzodpovědnosti za loňskou moskevskou teroristickou operaci v divadle na Dubrovce a další současné teroristické útoky čečenských separatistů, o nichž moskevští představitelé před zahájením soudu dlouho mluvili v médiích. Poté, co se od těchto činů Zakajev opakovaně distancoval a protistrana neměla dostatek důkazů mu dokázat opak, sáhla Moskva k obviněním starším.V dokumentu, které ruský generální prokurátor předal londýnskému soudu, se praví, že Achmed Zakajev je zodpovědný za vraždy několika ruských policistů a pravoslavného kněze otce Anatolije v letech 1994-96, kdy byl polním velitelem v čečenském městě Urus Martan. Obžaloba, čítající celkem 12 bodů, obsahuje také dvě pasáže, podle kterých se Zakajev zúčastnil nezákonného zadržení a zranění ruského občana Ivana Solovjova v roce 1998 a čečenského výpadu do Dagestánu v létě roku 1999, při kterém přišlo o život několik desítek civilistů. (Celé znění obvinění je možné nalézt na internetových stránkách www.zakayev.ru).
Trumfovým esem moskevské obžaloby se měl stát pravoslavný kněz otec Sergij, který - stejně jako výše zmíněný Ivan Solovjov - přijel proti Zakajevovi do Londýna osobně svědčit. Jeho svědectví se týkalo roku 1995, kdy se se svým výše zmíněným kolegou otcem Anatolijem vydal do Čečenska zprostředkovat propuštění jednoho ze zajatých ruských vojáků. Oba pravoslavní kněží byli zanedlouho u čečenského města Urus Martan uneseni, otec Anatolij zavražděn a Sergij o něco později propuštěn zpět na svobodu. Podle současného tvrzení otce Sergije to byl právě Achmed Zakajev, kdo vedl bandu jejich únosců a je tak přímo zodpovědný za smrt jeho kolegy, stejně jako za jeho osobní ponižování a mučení.
Jednotlivá soudní stání u londýnského magistrátního soudu, která se ruskou obžalobou detailně zabývala, ovšem objevila ve svědectví otce Sergije, stejně jako v řadě dalších bodů obžaloby, značné trhliny a rozpory. V mnoha rozhovorech těsně po svém propuštění z čečenského zajetí v roce 1995 otec Sergij například ani jednou jméno Achmeda Zakajeva nezmínil. Ze záznamu jeho rozhovoru s členem ruské organizace Memoriál Alexandrem Čerkasovem (ten také u londýnského soudu osobně vystoupil), natočeném v čečenském hlavním městě Grozném pár týdnů po propuštění, navíc jasně vyplývá, že za původce únosu označil jiného čečenského ozbrojence, jistého Doku Machajeva. Teprve v průběhu roku 2002 začal otec Sergij v tisku tvrdit, že za jeho únosem a vraždou jeho kolegy stál právě Achmed Zakajev, což vyvolávalo podezření ze záměrné manipulace s fakty. I tehdy si navíc detaily jednotlivých Sergijových tvrzení vzájemně odporovaly.
Průběh jednání
Také mnohá další svědectví ruské obžaloby, včetně výpovědi Ivana Solovjova, představované u soudu na Bow Street britským právníkem Jamesem Lewisem, nebyla příliš přesvědčivá. Svědkové uváděli domněnky za fakta a občas popírali svá předchozí tvrzení. V nesporně pravdivých bodech, kdy se jejich obvinění týkala třeba Zakajevovy účasti na přepadení Grozného v srpnu 1996, při níž přišlo o život mnoho civilistů, a dalších ozbrojených akcí jeho skupiny, upozornila obhajoba Achmada Zakajeva na fakt, že ruská strana nyní účelově vydává tehdejší regulérní válku mezi Ruskem a Čečenskem, potvrzenou navíc následnými mírovými jednáními, za teroristické útoky čečenských ozbrojenců. Trumfem Zakajevovy strany se stal odkaz na celoruskou amnestii všech účastníků prvního rusko-čečenského konfliktu, vyhlášenou ruským parlamentem v roce 1997, díky které nemůže být nikdo (ani z ruské ani z čečenské strany) pohnán k odpovědnosti za účast v ozbrojených akcích v tomto období. K Zakajevově účasti v mučení Ivana Solovjova a ve výpadu do Dagestánu v roce 1999 obhajoba dodala, že obě obvinění jsou smyšlená a nezakládají se na pravdě.
K nelibosti náměstka ruského generálního prokurátora Sergeje Fridinského, který se některých stání u londýnského soudu osobně zúčastnil, se výslechy jednotlivých svědků obžaloby i obhajoby postupně přesouvaly také k obecnějším tématům celé kauzy – například co by se Achmedu Zakajevovi stalo, kdyby by byl skutečně do Ruska vydán, jakou by měl naději na spravedlivý soud, jaký je stav ruských věznic, jak se v nich zachází s ruskými občany čečenské národnosti atd. Náměstek Fridinskij dokonce v jednu chvíli přes novináře vyzval britského soudce Workmana, aby se přestal těmito okolnostmi zabývat a soustředil se na samotné téma extradice. Soudce to rezolutně odmítl.
Svědkové obhajoby – mezi nimi poslanci ruského parlamentu Sergej Kovaljov a Julij Rybakov, známý moskevský novinář Andrej Babickij či výše zmíněný představitel ruské lidsko-právní organizace Memoriál Alexandr Čerkasov – tak postupně u londýnského soudu detailně vykreslovali žalostný stav ruského soudnictví a vězeňství, stejně jako masové narušování lidských práv v Čečensku, za něž je Moskva do velké míry zodpovědná.
Znehybnit a znemožnit
Vynesení konečného rozsudku londýnského magistrátního soudu ve věci extradice Achmeda Zakajeva je podle nejnovějších zpráv možné očekávat na počátku letošního září. Již teď je ovšem jisté, že pokud ruská generální prokuratura na poslední chvíli nevyrukuje s novými obviněními, čeká její žádost o vydání Achmeda Zakajeva do Ruska zamítavá odpověď. Laxní přístup jejího britského zástupce u soudu a chatrnost jejích dosavadních obvinění nasvědčují tomu, že se již žádné překvapení nechystá. Zbývá tedy zodpovědět otázku, k čemu byl celý případ Moskvě dobrý a zda její krok (který ji podle odhadů ruského týdeníku Novaja Gazeta pouze do konce června 2003 stál již přes 1 milión liber) splnil očekávání?
Ač to při pohledu na nepříjemná fakta prezentovaná u soudu na první pohled nevypadá, Kreml je pravděpodobně s průběhem celého případu spokojen. Přes ostrá oficiální vyjádření na podporu svých obvinění proti Zakajevovi vlastně ani neočekával, že by soud mohl dopadnout jinak. Proč tedy celý ten povyk? Jak před londýnským soudem vypověděl jeden z předních britských expertů na čečenskou problematiku Thomas de Waal, šlo současnému režimu prezidenta Putina v celé věci vlastně o jediné: mezinárodně znemožnit a na jistý čas znehybnit umírněného čečenského emisara, který navzdory vůli Moskvy kontinuálně dokazoval západní veřejnosti, že mírová jednání v čečenském konfliktu jsou možná a že o ně současný kremelský režim nestojí. „Jde o politicky motivovaný pokus zničit rodící se mírový proces a to mne znepokojuje,“ prohlásil doslova de Waal a většina ostatních pozorovatelů, pátrajících po příčinách celé kauzy, s ním souhlasí.
Jakkoliv se ovšem daný úkol Moskvě v Zakajevově případě povedl a jeho mezinárodní reputace je soudem skutečně pošramocena, jisté je, že jeho kauza alespoň na chvíli znovu zaměřila světovou pozornost k brutálnímu postupu ruských federálních vojsk v Čečensku a že cena v podobě mezinárodní ostudy, kterou za ni při jednotlivých stáních u londýnského soudu Moskva zaplatila, nebyla malá.
Použité zdroje:
Biografie Achmeda Zakajeva (BBC, Grani.ru)
Rozhovory s Achmedem Zakajevem (IWPR, www.zakayev.ru)
Londýnský proces (www.zakayev.ru, Jamestown Foundation)
(A) |
