Hnutí proti nelegální imigraci – ukázkový příklad kavkazofobieTento článek poněkud volněji navazuje na analýzu E. Souleimanova, v němž je velmi zdařile popsán fenomén kavkazofobie v ruské společnosti. Následující řádky proto nejsou věnovány dalšímu popisu a objasnění nepřátelských postojů vůči Kavkazanům ze strany velké části ruské etnické majority, nýbrž konkrétním projevům určitého politického subjektu, jehož samotná existence je vymezena těmito negativními přístupy (spolu s kavkazofobií se jedná ještě o islamofobii a xenofobii).
Na přelomu tisíciletí se ruská neparlamentní krajní pravice nacházela v hluboké krizi. Lídři marginálních organizací mezi sebou vedli žabomyší války a mnohé pokusy o sjednocení končily novými spory, čímž se zdiskreditovali i v očích vlastních členů. I přes vysokou míru xenofobie v ruské společnosti neuměla krajní pravice předložit voličům aktuální téma.
Hledala se nová organizace, nespojovaná s neúspěšnými předchůdci, jež by neakcentovala „archaická“ antisemitská hesla. Organizace, která by reflektovala vývoj za posledních několik let, našla nové téma a nového nepřítele, proti němuž by mohla mobilizovat masy stoupenců. Nový nepřítel byl nakonec nalezen v neruských menšinách a bezpočtu imigrantů, kteří hromadně přijížděli do bohatších ruských měst v naději na zlepšení své dosti bídné ekonomické situace.
V tu chvíli se na ruské politické scéně objevilo Hnutí proti nelegální imigraci (Dviženije protiv nelegalnoj imigraciji - DPNI) v čele s talentovaným řečníkem, mladým a vzdělaným vůdcem Aleksandrem Potkinem (pseudonym Bělov, dříve působil i v nechvalně proslulé antisemitské Národně-vlastenecké frontě Pamjať). DPNI bylo založeno 10. července 2002, několik dnů po násilných střetech etnických Rusů s imigranty ve městech Krasnoarmějsk a Novosibirsk.
Hlavní bod politického programu DPNI tvoří spojování imigrantů se vším „zlem“ ve společnosti (tj. zejména nezaměstnaností, kriminalitou a terorismem). V letech 2003-2005 bylo hnutí aktivně obeznámeno veřejnosti prostřednictvím médií a začalo získávat velký vliv mezi dalšími krajně pravicovými uskupeními a neonacistickými skinheady, z nichž mnozí své skupinky začali prohlašovat za „bojové oddíly“ či „brigády“ DPNI.
Od roku 2005 DPNI spolu s mládežnickým křídlem (bývalé parlamentní) strany Vlast (Rodina) zorganizovala přes 30 mítinků v různých částech ruského hlavního města pod hesly „Moskva patří nám!“ a „Rusové, ozbrojte se!“. Shromáždění se konala převážně u tržnic a obchodních center, kde se soustřeďují imigranti a neruské menšiny. Místo pro tyto akce bylo vybráno s ohledem na skutečnost, že neruští obyvatelé bývají často obviňováni právě z přebírání pracovních míst na tržnicích a podobných lokalitách. Aktivisté rozdávali letáky, v nichž se psalo, že Kavkazané a imigranti z asijských zemí zneužívají „dobroty ruského obyvatelstva, vytlačují jej a zabývají se spekulacemi a obchodem s drogami“.
Silné protiimigrantské cítění ve společnosti a aktivní propaganda pomohly DPNI vydobýt si postavení vedoucího subjektu neparlamentní krajní pravice, jehož síla nespočívá v relativně malém jádru aktivních členů, ale v masách stoupenců, včetně respektovaných politiků a novinářů. Potkin se tak během pár let stal de facto nejznámějším reprezentantem ruských radikálních nacionalistů. Samotný název hnutí je lehce zavádějící, neboť ve skutečnosti DPNI představuje etnonacionalistickou formaci, vystupující jak proti skutečným imigrantům, tak proti příslušníkům autochtonních severokavkazských národů.
DPNI v prvé řadě útočí na Kavkazany, kteří buď do Ruska emigrovali poté, co se jejich republiky po rozpadu SSSR ocitly mimo Ruskou federaci, nebo jsou občany Ruské federace a přestěhovali se do bohatších oblastí, anebo žijí v jihoruských regionech se silnou koncentrací etnických Rusů (Stavropolský a Krasnodarský kraj). Třebaže kavkazofobie představuje jen výseč celkové profilace DPNI, tvoří její nezanedbatelnou, neřku-li hlavní součást. Nutno podotknout, že xenofobie (nenávist k cizincům), islamofobie (nenávist či strach z islámu) a kavkazofobie sice nejsou totožné pojmy, ale v ruském etnonacionalistickém diskursu se vzájemně doplňují.
Nacionalisté všech stran, spojte se
Předseda Komunistické strany Ruské federace (KPRF) Gennadij Zjuganov překvapivě začal zvát zhruba od roku 2005 DPNI na své mítinky, což vyvolalo mezi komunisty ostré diskuze. Ke sblížení s KPRF hnutí využívalo několik akcí – protesty proti sociálním reformám, oslavy „sovětských“ svátků (23. února, 1. května), vzpomínkové akce na bývalého srbského prezidenta Slobodana Milošoviće apod. Později byl Potkin dokonce zahrnut mezi oficiální vystupující na komunistických mítincích. Levicové mládežnické organizace proti tomu protestovaly a vynutili si ukončení otevřené spolupráce.
Nicméně předvolební kampaň v roce 2008 nečekaně demonstrovala obnovení spolupráce etnonacionalistů s KPRF. V průběhu předvolební kampaně kandidovalo do parlamentu minimálně 12 kandidátů za KPRF, známých svými kavkazofobními názory a vazbami na DPNI i jiné krajně pravicové subjekty. Ve městě Orel dokonce za KPRF (neúspěšně) kandidoval do městské rady leader regionální pobočky DPNI Jevgenij Šilin, v minulosti souzený za podněcování k rasové, národnostní a náboženské nesnášenlivosti.
S Potkinem již delší dobu spolupracuje další známý radikální nacionalista Dmitrij Rogozin, který byl Kremlem pověřen k hájení ruských zájmů v NATO ve funkci vyslance Ruské federace. DPNI vyjadřuje svou podporu několik bývalých i současných poslanců Státní dumy (Čerepkov, Baburin, Ivanov, Kurjanovič, Saveljev a další) a mimo jiné díky sympatiím k DPNI zkrachoval pokus o založení mládežnické organizace Vítězství (Pobeda) pod záštitou proprezidentské strany Spravedlivé Rusko.
„Lidové schůze“ a mediální strategie
Za poslední tři roky došlo k několika větším střetům mezi Rusy a jinými národnostmi, které napomohly ke zhoršení vzájemných mezietnických vztahů a které se etnonacionalisté pokusili využít ve svůj prospěch a proměnit je v politický kapitál.
Na jaře 2006 se ve vesnici Charagun v Čitské oblasti odehrál protiázerský pogrom. Předehrou byla obyčejná rvačka (s velkým přispěním alkoholu), končící pogromem proti etnickým Ázerům. Následkem toho jeden člověk zahynul a čtyři další byli zraněni, shořelo několik aut a osm domů. Všichni podezřelí byli operativně zadrženi a pozdější pokusy místních ultrapravicových aktivistů z DPNI převzít iniciativu do svých rukou pod rouškou „národně-osvobozeneckého boje ruského lidu proti okupantům“ zhatila oblastní prokuratura.
Další konflikt se odehrál v červnu 2006 ve městě Saľsk v Rostovské oblasti, kde ale nakonec k pogromu nedošlo. Z hádky mezi dvěma mladými lidmi (Rusem a „Dagestáncem“) několika potyček čistě kriminálního charakteru konflikt vyústil v masovou rvačku s užitím střelných zbraní. Jeden člověk byl zabit a několik těžce zraněno. Za nějakou dobu se do konfliktu přimíchalo DPNI s podporou místních kozáckých oddílů. Policie ovšem neprodleně zakročila a téměř okamžitě zadržela podezřelé z vraždy, DPNI navíc přijelo na místo poměrně pozdě, když už emoce poněkud utichly.
Nejsilnější rezonanci v ruské společnosti vyvolaly události v karelském městečku Kondopoga na severu Ruska v září 2006. Vše začalo potyčkou dvou návštěvníků restaurace Čajka (vlastněné Kavkazany), která se za naprosté nečinnosti policie přelila v hromadnou rvačku. V bitce zemřeli dva Rusové a šest osob bylo vážně zraněno.
Situaci okamžitě využila DPNI a na 2. září svolala do Kondopogy tzv. „lidovou schůzi“ („narodnyj schod“), jehož se účastnilo okolo 3000 lidí. Rvačku si část místních obyvatel vyložila jako „mezietnický konflikt“ a krátce po „lidové schůzi“ dav restauraci Čajka vypálil. Městečko se stalo svědkem protikavkazských pogromů, během něhož byl rabován majetek a obchody patřící osobám kavkazského původu. Z úst hlavních organizátorů akce (včetně Potkina) zazněly požadavky na vystěhování všech Kavkazanů z města. Podle mínění DPNI jsou za kondopožské události odpovědné místní a regionální orgány, ale hlavně Čečenci, jejichž kriminální bandy údajně po několik let terorizovaly místní obyvatelstvo.
Z taktického hlediska Potkin a jeho hnutí zaznamenalo úspěch a jejich další strategie se začala zaměřovat na pokusy o opakování „kondopožského scénáře“. Důvodem k podněcování podobných střetů může být jakýkoliv konflikt, v němž figurují Rusové a osoby jiné etnické příslušnosti. Každá taková rvačka se prezentuje jako „mezinárodnostní konflikt“, další projev „zvůle Nerusů, nenávidících ruské občany“. Do města přijíždějí aktivisté DPNI ze sousedních měst a při úspěšné souhře okolností i z Moskvy, ulice zaplňují provokačními letáky diskriminačního (protikavkazského, protiimigrantského apod.) obsahu. Organizuje se „lidová schůze“, na jejíž svolání není třeba (na rozdíl od mítinku) souhlas vládních orgánů. Koordinace se odehrává na internetových stránkách (fóru) DPNI. Na „schůzi“ se přijímá rezoluce a následují střety s policií a pokusy o pogromy. Touto strategií se hnutí snaží zhoršit již tak dosti napjaté mezietnické vztahy a těžit z nich podle hesla „čím hůře, tím lépe“. Pravdou je, že po událostech v Kondopoze se tento scénář nepodařilo dovést až do konce, protože nejen extremisté, ale i státní složky jsou s jejich plány obeznámeny a daří se jim zabraňovat rozšiřování násilností.
Potkin začal být postupem času neopatrný a zahájil celou řadu provokací, které jej stavěly do otevřené konfrontace s vládou. Kreml se po těchto událostech pokoušel převzít iniciativu a konkurovat DPNI i podobným krajně pravicovým subjektům, které považuje za konkurenty v boji o xenofobní naladění Rusů.
V roce 2007 se nejzávažnější incident odehrál ve Stavropolském kraji ke konci května (více o incidentu viz článek Dmitrije Šlapentocha z 26. června 2007). 24. května se v jedné z městských částí odehrála obyčejná rvačka, rychle se rozšířila a zapříčinila vzestup mezietnického napětí ve městě, rozšiřování panických zvěstí atd. Situace se vyostřila brutální vraždou dvou ruských studentů 3. června, která byla okamžitě připsána „Kavkazanům“, jmenovitě Čečencům. Potkin okamžitě odjel do Stavropolu na „lidovou schůzi“, která se ale nakonec konala bez něj, protože byl preventivně zadržen při vstupu do města. Výsledkem následných nepokojů bylo několik zraněných, jeden mrtvý a pár zapálených automobilů.
21.-22. června 2007 byl na základě malicherného konfliktu podniknut pokus vyprovokovat masovou bitku na Manéžním náměstí v samotném centru Moskvy mezi radikálními nacionalisty (většinou skinheady) a Kavkazany. V tutéž dobu se šířily zprávy o údajných etnických střetech v Omsku. Ani ne za tři týdny se konal neúspěšný pokus o vyprovokování hromadné bitky v Zelenogradě.
Předseda Ruského kongresu kavkazských národů Aslanbek Paskačev doplňuje, že potvrzení závažnosti kavkazofobního naladění a důkaz, že tento fenomén začíná vážně ovlivňovat chování lidí, představují konflikty v Kondopoze, Stavropolu, Moskvě a dalších regionech v zemi. Analýzy ukazují, že kavkazofobie se rozvíjí a představuje velkou destrukční sílu, kdy dokonce i obyčejný konflikt rychle přerůstá ve střet různých etnických skupin. Kavkazofoby povzbuzuje obvyklá beztrestnost i podpora ze strany některých politiků, včetně poslanců Státní dumy. Kromě toho přitvrzuje rétorika radikálních nacionalistů, jejichž akce jsou stále koordinovanější. O tom svědčí např. materiály na stránkách DPNI, v nichž po akcích na Mánežním náměstí v Moskvě označily za původce nepokojů Kavkazany a vyzývali „rodné obyvatele“ k zakoupení střelných zbraní a vstupu do „Lidové sebeobrany DPNI“.
Hnutí vyvinulo poměrně úspěšnou mediální strategii - díky absenci oficiálních informací podává v rámci své ideově-programové orientace vlastní výklad událostí s nádechem etnického střetu. Obyčejné rvačky a konflikty, nebo dokonce napadení ultrapravicových aktivistů, končící jejich porážkou, vydává DPNI za „akty teroru proti ruskému národu“. Organizace získává výhodné informační pozadí, které pozdější důvěryhodnější informace těžko vyvrací. Fakticky se jedná o pokus vydobýt si přední místo v mediálním prostoru, což se DPNI bude dařit úměrně s oficiálními snahami znemožnit přístup k informacím o podobných konfliktech.
Kavkazofobní rozměr DPNI
Ve svých zprávách se DPNI často zaměřuje na posilování kavkazofobie v očích svých čtenářů vlastním popisem událostí v Moskvě i dalších ruských regionech, či „studií“, které mají dokázat, že Rusové jsou ve vlastní zemi oběťmi nenávisti a nepřizpůsobivosti neruských menšin, které na ruském obyvatelstvu beztrestně parazitují.
Během dubna a května 2008 se na stránkách DPNI objevilo několik podobných případů. Např. během fotbalového zápasu moskevského Spartaku s klubem z kabardino-balkarského Nalčiku „Kavkazané“ údajně pobodali nožem dva moskevské turisty (tj. fotbalové fanoušky) jen proto, že to byli Rusové, a vrcholem všeho mělo být zahájení trestního řízení proti zraněným příznivcům Spartaku.
Redakce DPNI na základě této události učinila závěr, že „ve většině mezietnických konfliktů se trestní řízení vede proti Rusům, bránících se před útokem. Jedinou zpozorovanou výjimkou byla obžaloba Dagestánců, kteří pořezali nožem cestující moskevského metra. Pravdou ovšem je, že obvinění Dagestánci obdrželi pouze symbolické tresty, ale alespoň něco. Na jihu Ruska panuje stejná situace – v tyto dny se v Bělorečensku v Krasnodarském kraji vede soudní řízení proti Aleksandru Ščeulovovi, který se bránil před tlupou Arménů a jednoho z nich pořezal jeho vlastním nožem. Analogická situace se odehrála v Kabardino-Balkarsku, vinni jsou opět Rusové, kteří se nenechali podříznout. Nezbývá než doufat, že spravedlnost zvítězí“.
V dalším článku nazvaném „O čečenském národním charakteru“, tvářícím se jako krátká studie čečenské společnosti a kultury, se autor snaží dokázat, že Čečenci se vždy živili hlavně kriminální činností, brutálním přepadáváním cestujících a okrádáním příslušníků sousedních národů a nic jiného prakticky nedokázali. Webová stránka DPNI má svou sekci Černá kronika, kde uveřejňuje veškeré trestné činy, spáchané neslovanskými obyvateli, čímž se snaží posilovat přesvědčení ruské společnosti o zjednodušené tezi, že všichni Kavkazané a Středoasiati jsou zločinci, kteří zneužívají možnost žít v Ruské federaci ke svým nekalým úmyslům.
Příloha: Ukázka kavkazofobie v jedné ze zpráv DPNI, zveřejněných na internetu
Voroněž „očištěna“ od Čečenců („V Voroneže ´začistili´ Čečencev“)
Voroněžská oblast: 2008-04-21
Zpočátku několik slov o pozadí toho, co se událo. Na hasičském učilišti ve Voroněži studovalo hodně studentů z Čečenska. V souladu se svými národními tradicemi čečenská mládež, namísto osvojování hasičské profese, otevřeně páchala trestnou činnost. Obyvatelé periferních sídlišť díky tomu dlouhodobě žili ve strachu před tímto nezkrotným sousedstvím a přímo zasypávali policejní orgány žalobami, peticemi a prohlášeními. Několikrát se místní mládež pokoušela přinutit horaly k dodržování pořádku, ale výtržníky přijela ochránit policie (toto bylo prosím jediné, čeho voroněžské státní složky „dosáhly“ v řešení tohoto problému). Zdálo se, že obyvatelům Voroněže přibyla na dlouhé roky ještě jedna starost. Nicméně před několika dny se odehrály události pro dnešní Rusko atypické. Neznámé osoby v noci pronikly na koleje hasičského učiliště a provedli „očistu“ pokojů, ve kterých bydleli Čečenci. „Čistili“ s pomocí baseballových pálek, a zanechali za sebou několik zlámaných lebek a čelistí. Sami účastníci akce si přáli zůstat v anonymitě a podle všeho se jim to podařilo. Suma sumárum, mládežnické čečenské výrostky si příbuzní odvezli do svých rodných hor. Obyvatelé Voroněže si s úlevou oddechli. Policie podle potvrzení od několika zdrojů dodnes rozhazuje rukama. A do města tehdy přišlo jaro…“.
O mediální strategii DPNI více viz video tohoto hnutí.
Martin Laryš
Larys.Martin@seznam.cz
(T)
Diskuse
|
