SEZNAM ODKAZŮ

Euroičkerie versus Kavkazský emirát

PRAHA, 22. listopadu 2007 (Caucasus Times / Prague Watchdog) – Nedávno se na stránkách „Kavkaz-centra“ objevilo oficiální prohlášení amíra Dokky Umarova o vyhlášení Kavkazského emirátu. Právě odstoupivší ministr zahraničí Čečenské republiky Ičkerija (ČRI) Achmed Zakajev již dříve Umarova za vyhlášení islámského státu odsoudil a obvinil ruskou moc ze snahy vnést mezi vedení ČRI rozkol. Tak či onak však přestala Čečenská republika Ičkerija rozhodnutím svého posledního vládce existovat a stala se součástí Kavkazského emirátu jakožto jeho územně-správní jednotka (vilaját).

Není tak důležité, pod jakým názvem dožívá čečenský odpor, který se již dávno transformoval v totalitní náboženskou sektu, své dny – ať již to jsou Alláhovi bojovníci, Ičkerijci nebo občané nově vyhlášeného emirátu. To, že hnutí odporu již mnoho let vystupuje pod praporem radikálního islámu, není pro nikoho žádným tajemstvím. O to podivněji vyznívá kritická reakce evropských Čečenců v čele s Achmedem Zakajevem na Umarovovo jednání.

Je zřejmé, že o tom, co posloužilo ruskému vedení jako formální záminka k rozpoutání druhé čečenské války, se Zakajev a jeho stoupenci rozhodně nedozvěděli až dnes. Vpád ozbrojených vahhábitských skupin pod velením Basajeva a Chattába do Dagestánu v roce 2000 označovala většina Čečenců za provokaci, která rozvázala ruce těm politikům v Rusku, kteří snili o válečné odplatě za první, prohranou válku. Jak to, že k prozření došlo právě teď? Proč se po tolik let různí představitelé čečenského odporu v Evropě zdržovali jakékoli kritiky na adresu svých krajanů, kteří doma bojovali se zbraní v ruce?

Před dvěma lety, když Maschadovův nástupce Abdul-Chalim Sadulajev jmenoval Šamila Basajeva prvním místopředsedou podzemní vlády, našel Achmed Zakajev snadno argumenty pro to, aby toto rozhodnutí veřejně ospravedlnil. Mnozí představitelé evropské veřejnosti, kteří v té době podporovali národněosvobozenecké hnutí v Čečensku (alespoň tak vystupovali), tehdy utrpěli opravdový šok, když se dozvěděli, že se člověk zodpovědný za nejkrvavější teroristické útoky v Rusku stal druhou nejvýznamnější osobou ve vedení čečenského odporu. Zakajev se tehdy pokusil všem přívržencům čečenské nezávislosti v Evropě vysvětlil, že vinu za radikalizaci podzemí mají evropské instituce, které pro zastavení války nehnuly ani prstem. Navíc ani posílení pozic starého ideologa „vahhábismu“ Movladi Udugova, k němuž došlo za Sadulajeva, nebylo Zakajevovi na překážku, aby zůstal oficiálním představitelem Ičkérie.

Vyhlášení Kavkazského emirátu je vážná událost, nicméně pokud měl Zakajev ideologické důvody k tomu, aby se s Dokkou Umarovem rozešel, mohl (a možná i měl) to udělat již dávno. Takže snahy zachránit Ičkerii cestou předání moci nad uvolněným státem do rukou neexistujícího parlamentu jsou motivovány něčím jiným než ideologickými rozdíly mezi Euročečenci a v Čečensku válčícími salafity.

Příklon k radikálnímu islamismu se v hnutí odporu objevil již za Maschadova, kdy se jako nejvíce bojeschopné oddíly ukázaly být právě ty, které válčily pod prapory islámu. Aslan Maschadov však nadále spoléhal v prvé řadě na pomoc z Evropy, kterou vyzýval k tomu, aby v konfliktu mezi Čečenskem a Ruskem zaujala pozici smírčího soudce.

Po smrti Maschadova jeho nástupce na prezidentském postu Abdul Chalim Sadulajev otevřeně prohlásil, že orientace na Evropu se neosvědčila. Problém nebyl ani tak v tom, že Evropa nedokázala trvat na mírových jednáních mezi Ruskem a odporem. Západ vědomě odmítl být pramenem legitimity Čečenské republiky Ičkerija, když neuznal, že její válčící představitelé mají právo zastupovat zájmy celého čečenského národa.

Sadulajev ukončil politiku, která směřovala k vyjednávání, ve prospěch pokračování ozbrojeného boje, přitom však do otevřené roztržky se Západem nešel. Na jedné straně zjevně nadále věřil v politickou podporu, na druhé straně nechtěl drobit odpor, který sám o sobě představoval složitý politický konglomerát. V tomto konglomerátu měly dostatečně silné pozice maschadovovci, dovolávající se hodnot západní demokracie. Sám ičkerský vůdce se však již definitivně rozhodl pro radikální verzi islámu. Otevřeně prohlašoval, že cílem džihádu na severním Kavkaze je společný islámský stát muslimských národů regionu.

Abdul-Chalim Sadulajev zformuloval hlavní myšlenku, ale nestihl ji zrealizovat. Vytvořil přechodnou strukturu (takzvaný Kavkazský front), kterou rozdělil na sektory, jejichž hranice byly shodné s hranicemi severokavkazských republik. Začal měnit nejen ideologii, ale i strategii odporu, když dal důraz na rozvoj sítě ozbrojených džamaátů po celém severním Kavkaze. Za prvořadý úkol považoval Sadulajev roznést semena svaté války po celém regionu a neomezovat válečné operace jen na území Čečenské republiky, na čemž trval Aslan Maschadov. Díky tomu získávalo čečenské podzemí stoupence mezi těmi nečečenskými muslimy, kteří neviděli smysl v účasti na osvobozování cizího státu, ale byli ochotni vzít do ruky zbraň, aby bojovali za víru.

Umarov v podstatě zdědil již hotovou strukturu a jenom ji přejmenoval na stát.

Dohady (alespoň zatím nebyly předloženy žádné důkazy) Euročečenců o tom, že Dokka Umarov dostal za zřízení emirátu a faktické vyhlášení války západnímu světu 500 milionů dolarů, se možná zdají být ne neopodstatněnými, ale přitom nejsou vůbec nutné. Skutečně, proč by džihádistické arabské organizace neposkytly dodatečnou pomoc svému spojenci, když jde navíc o rozvíjení nových front světového džihádu na severním Kavkaze? Na druhé straně se však vývoj hnutí odporu jeví jako absolutně organický a bez rozporů. Salafité od počátku odmítají veškeré instituce současných západních demokracií jako pohanské a založené na lidovládě. Za jediný pramen státnosti uznávají vůli Alláha, a tudíž jedinou možnou formou společenského soužití je teokracie. Takže k rozhodnutí vyhlásit emirát mohl Dokka Umarov klidně dojít i bez jakýchkoli pomocných finančních příspěvků.

Proč tedy byla reakce čečenských exulantů v Evropě tak bouřlivá?

Odpověď se zdá být zřejmá. Dnešní Severokavkazský emirát je kandidát na zařazení do seznamu teroristických organizací, a to už jen kvůli prohlášení Umarova o tom, že nově vytvořený stát se připojuje ke světovému džihádu proti západní civilizaci. Seznamy se samozřejmě neaktualizují každý den, ale jakmile přijde čas jejich aktualizace, zaujme výše uvedený emirát náležité místo v registru stejně neodvratně, jak neodvratně čeká ohnivé peklo na hříšníka.

Euročečenci nejsou lidé hloupí a tuto perspektivu si uvědomili hned v okamžiku, kdy informace o chystaném rozhodnutí začaly prosakovat do Evropy. Čečenským exilovým představitelům se samozřejmě vůbec nezamlouvalo, aby se ocitli v roli představitelů teroristické organizace v Evropě. Kdyby se stali vyslanci emirátu bojujícího proti Západu, mohli by klidně dříve nebo později stát tváří v tvář hrozbě deportace nebo vězení. Ti, co vidí nejdál, dnes od sebe dokázali odvrátit případné nebezpečí budoucího trestního stíhání.

Ale udržet státní útvar zvaný Čečenská republika Ičkerija při životě se jim podaří stěží.
 

Murad Kardanov pro Caucasus Times a Prague Watchdog.

Překlad Adam Havlín

(T)

  Související články:
 ·