Hrdinové jiné doby Usam Bajsajev, exkluzivně pro Prague Watchdog
Pamatuji si na ty tři ženy. Všechny tři jsou teď mrtvé, zavražděné...
Jako první zabili Maliku Umaževovou. Začala druhá válka a Malika Umaževa byla fakticky jediný, kdo v sobě našel sílu povstat na obranu obyvatel své obce, Alchan-Kaly. V noci z 29. na 30. listopadu 2002 vtrhli neznámí pachatelé v maskách do domu, kde žila se svým synem a sestřenicemi, vyvlekli ji ven a popravili. Vrazi přijeli do obce v obrněných transportérech, což tedy znamenalo, že to byli federální vojáci.
Zura Bitijeva organizovala různá shromáždění, jako jedna z prvních podala stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva. Obyvatelé Naurského okresu věděli, že se jim pomoci dostane u ní, a ne na úředních místech.
Jejím posledním „přečinem“ bylo v únoru 2003 zveřejnění informací o masovém hrobu u obce Kapustino. V pohřebišti, jak se vyjasnilo, byla těla lidí, které v různé době zadrželi představitelé ruských silových struktur.
Zabili ji v noci spolu s jejím mužem, bratrem a synem. Zločinci ponechali naživu jen ročního vnuka. Děcko našli na podlaze v kaluži krve. Ústa mělo zalepená leukoplastí a dokonce mělo i svázané ruce, jako by to byl dospělý.
Za první války byly její osobní noční můrou filtrační stanice neboli koncentrační tábory pro Čečence.
Nataša přišla do Memoriálu jako jedna z prvních v roce 1999 a fakticky organizovala jeho činnost v Čečensku, kdy pro to ještě nebyly vytvořeny žádné podmínky. Jezdila na „čistky“, navštěvovala „skládky“ mrtvol, fotografovala, psala, shromažďovala svědectví, pronikala do těch nejzapadlejších koutů republiky.
My, mužští členové Memoriálu, jsme využívali toho, že pro ženy bylo snazší projít přes kontrolní stanoviště, a nelítostně jsme Natašu využívali. Seděli jsme v kancelářích a ťukali do počítače to, kvůli čemu ona nasazovala vlastní život.
A najednou ji zabili... Někdy mívá člověk pocit, že už bude jenom hůř...
Celý text je k dispozici v ruském jazyce zde a v anglickém jazyce zde. Překlad Adam Havlín (A)
Diskuse
|
