Jak dlouho vydrží osetsko-ingušský optimismus? Oleg Kusov, exkluzivně pro Prague Watchdog
V prosinci loňského roku podepsali prezidenti Severní Osetie a Ingušska Tajmuraz Mamsurov a Junus-bek Jevkurov dohodu o společném působení orgánů státní správy a veřejných a politických organizací obou republik při rozvíjení dobrých sousedských vztahů. Dohoda představuje jakýsi program ekonomických a kulturních akcí pro rok 2010, ale navíc počítá i s návratem ingušských běženců do Prigorodného okresu v Severní Osetii.
V tomto severoosetském regionu převažovalo počátkem 90. let minulého století ingušské obyvatelstvo. V roce 1992 zde vypukl ozbrojený konflikt, v jehož důsledku bylo více než 30 tisíc Ingušů nuceno své domovy opustit. Dnes se většina z nich nemá kam vrátit – mnohé domy byly vypáleny a ty, co se zachovaly, obsadili osetští uprchlíci z Gruzie. A Moskva se v návratu ingušských běženců angažovat nebude.
Zmíněná dohoda nedává jasnou odpověď na otázku, kam by se osetští uprchlíci z Gruzie měli přestěhovat a jak naložit s uzavřenými pásmy hygienické ochrany, kde odedávna žili jak Inguši, tak Osetinci.
Mnozí experti označují dohodu za průlomovou a optimistickou. Avšak od onoho konfliktu roku 1992 bylo mezi prezidenty obou republik podepsáno již několik takových dohod a žádná z nich nebyla nikdy v úplnosti realizována. Proč by tedy měla být realizována právě tato?
Původní text v ruském jazyce je k dispozici zde. Překlad Adam Havlín (A)
Diskuse
|
