„Druhý dech“ čečenských povstalců?Během posledních dvou měsíců (a obzvláště posledních dnů) se odehrálo několik větších akcí ozbrojených povstalců, které přilákaly pozornost médií a vyvolaly nové spekulace nad osudem čečenského povstaleckého hnutí. Množí se otázky, zdali nedávné diverzní akce a střetnutí znamenají počátek konce „stabilizace“ v Čečensku? A pokud ano, kdy se jej můžeme dočkat? Můžeme hovořit o „druhém dechu“ povstalců, nebo o smrtelné agónii? A pokud se nejedná o agónii, pod jakým ideologickým praporem bude čečenský odpor konsolidován?
Patrně největší ohlas vzbudilo přepadení vesnice Benoj v Nožaj-jurtském okrese, do níž 13. června vnikla jedna z partyzánských skupin, podřízená „emírovi“ Kavkazského emirátu Doku Umarovovi. Hlavním cílem útoku mělo být zastrašení „murtadů“ (hanlivé označení pro Čečence spolupracující s proruskou vládou). Podle oficiálních čečenských zdrojů za sebou celá akce zanechala 3 mrtvé a jednoho zraněného. Na základě svědectví místních obyvatel bylo oznámeno, že povstalci napadli ve vesnici asi 20 objektů, spálili několik policejních aut a přes 10 domů, které patřily lidem, spolupracujícím s proruskou vládou. Povstalci rovněž zabavili poměrně velký arsenál zbraní a několik hodin drželi Benoj pod svou kontrolou pomocí blokády jediného příjezdu do vesnice a vytvořením mobilních kontrolních stanovišť.
16. června skupina ozbrojenců přepadla kolonu ruských pohraničníků u vesnice Čiški v Argunské soutěsce. Zabili tři pohraničníky a zároveň důstojníky FSB, pod jejíž pravomoci nyní pohraniční jednotky spadají, a pět jich zranili. Následující den ve vesnici Bamut na jihozápadě republiky povstalci rozstříleli bojové vozidlo pěchoty.
Prezident Ramzan Kadyrov na tyto události reagoval ostrým prohlášením, v němž odsoudil údajně nedostatečně horlivý a efektivní boj silových struktur s příslušníky povstaleckých jednotek.
Mnozí pozorovatelé nyní začali hovořit o zranitelnosti vojenské strategie Kremlu a o trhlinách v čečenizaci konfliktu. Po smrti Basajeva se zdálo, že povstalci prožívají agónii, jelikož prakticky ustala napadení v Grozném a v nížinných částech republiky (viz článek PW z 18.6.2008).
Podle konzultanta z centra Antiterror Ruslana Martagova znamenají tyto akce počátek nové etapy ozbrojeného boje. „Potenciální nové sympatizanty a bojovníky je možno zaujmout demonstrací vlastní síly a hrdinství, oddaností myšlenkám revolučních změn a schopností obětovat těmto idejím vlastní život“. Martagov nevěří, že by mládež mohla povstat pod praporem radikálního islámu, protože podle něj není na stoupence tohoto náboženského směru vyvíjen takový nátlak, že by jedinou alternativou byl odchod se zbraněmi do hor.
Masová nespokojenost mladých Čečenců má úplně jinou příčinu, a to takovou, že vláda nad Čečenskem spočívá podle Martagova v rukou „středověkého sultána“.
Čečenský politolog Čoltajev tvrdí, že objektivních podnětů k nespokojenosti je méně než v předchozím období: v republice se staví, trvale se snižuje úroveň násilí a svévůle místních i federálních silových struktur, pomalu, ale jistě roste počet pracovních míst. Podle něj je tato situace pro obyvatele Čečenska přijatelnější, než ta, která panovala v republice dlouhé roky předtím. Ovšem to ještě neznamená, že obyvatelé vládu vnímají jako spravedlivou: „Autoritativní vláda v rukou jedné osoby se bere jako něco cizího, nám vnucená a tedy potupná forma vlády.“ Čečenci se podle Čoltajeva taktéž nehodlají smířit s životní úrovní, která je nižší než ve většině ostatních částech Ruska.
Další čečenský odborník, který si přál zůstat v anonymitě, je přesvědčen, že současný vzestup povstaleckých aktivit je spojen se strukturálními změnami v hnutí čečenského odporu. Podle jeho názoru se po smrti hlavních postav čečenského odporu Abdul-Chalima Sadulajeva a Šamila Basajeva nové vedení partyzánského hnutí dlouho nemohlo dohodnout na plánování vojenských úkolů. Umarov sice podle něj považoval krátkodobé obsazování vesnic za příliš nákladný způsob demonstrace bojeschopnosti, nicméně dnes se čečenské povstalecké jednotky k této strategii postupně vracejí.
Vývoj strategie a struktury čečenského odporu souvisí s vyjádřením povstaleckého polního velitele Doku Umarova z listopadu 2007 o myšlence vytvoření Kavkazského emirátu. Původní cíl povstalců, vytoužená nezávislá republika Ičkerie, má v tomto konceptu zaujímat pouze roli administrativně-teritoriální jednotky v sestavě budoucího emirátu. Jeden z posledních žijících polních velitelů tak nakonec sám zlikvidoval nepřiznaný státní útvar, který se v průběhu 90. let považoval za jednu z hlavních výzev ruské státnosti na severním Kavkaze. Vyhlášení Kavkazského emirátu navíc umožnilo hledat peníze v zahraničí, objevily se nové finanční i lidské zdroje.
Martin Laryš
Larys.Martin@seznam.cz (P)
Diskuse
|
