SEZNAM ODKAZŮ

Příjem a výdej neštěstí

Petra Procházková

Když jsem psala a natáčela své první zprávy z válečných oblastí, z války mezi Gruzií a Abcházií, z tanky ostřelovaného parlamentu v Moskvě či z prvních náletů na čečenské hlavní město Groznyj, představovala jsem si, - teď vím, že poněkud naivně, - jak si divák a čtenář při jejich sledování hryže zoufalstvím klouby, jak mu zaskakuje řízek v krku a ihned po skončení televizních novin dává stranou desetikorunu určenou na humanitární pomoc pro oběti.

Byla jsem přesvědčena, že koncentrované neštěstí, které bylo tak jednoduché natočit či popsat, bude na jeho příjemce působit stejně jako na nás, novináře, kteří jsme přímými účastníky války. Nepočítala jsem s tím, jak vnímání skutečnosti dokáže ovlivnit až zdeformovat hráz vytvořená sklem televizní obrazovky, jak svědomí čtenáře uchlácholí šustění novinového papíru, na kterém je zpráva o tisících mrtvých natištěna.

Po zprávách o bombardování města plného civilistů následuje americký film, kde teče mnohem více krve, mrtvoly jsou zabírány v mnohem větších detailech a srdceryvné scény jsou natočeny mnohem rafinovaněji. Rozdíl mezi skutečností a fikcí se stírá, rozdíl mezi zpravodajstvím a dobrodružným filmem je opticky tak nepatrný, že tvář si divák zakrývá hrůzou při filmu o masovém vrahovi a při pohledu na masové hroby v Čečensku, které z ohledu na sebe sama i ony zavražděné natáčíme zpravidla bez odpudivých detailů, klidně chroustá brambůrky.

Předat šokující zprávu je dnes tak obtížné především proto, že jsme cizím neštěstím přesyceni, protože krutosti a násilí sledujeme dnes a denně a setrváváme v iluzi, že to všechno je buď tak daleko, že nemá cenu se tím vzrušovat, nebo jde o zábavu, která je k mírnému vzrušení určena. Pokud lidé v zemi, kde žádná válka už desítky let nezuřila, necítí bezprostřední ohrožení sebe sama, reagují na tragédie odehrávající se ve vzdálených místech naší planety velmi rezervovaně. Jsou zahlceni vlastními problémy, problémy svých sousedů, své země, svého kontinentu. S rostoucí vzdáleností od místa tragédie klesá i zděšení a chuť mu zabránit.

To, aby se člověk, který získává informace o cizím neštěstí zprostředkovaně, jakýmkoliv způsobem angažoval, či aby se alespoň tragédií ve své mysli zabýval a přemýšlel o vlastní účasti, je jistě cílem každého novináře. Pochopitelně kromě toho, že chce prostě a jednoduše informovat o situaci na frontě i v týlu. Používá k tomu různých prostředků, vymýšlí nejrůznější postupy, zvyšuje hlas, nechává se natáčet na popředí plačících dětí, dělá rozhovory s čerstvě zraněnými.

Ale jen občas - a já jsem nikdy nepřišla na to, co je tím klíčem k otevírání lidských srdcí - se podaří, že dokáže neštěstí druhých předat tak, že se stane i neštěstím příjemců jeho zpráv a reportáží. Vždycky, když se to povede, tak se novinářovi, pokud se to vůbec dozví, protože je od svých čtenářů obvykle fyzicky velmi vzdálen, velmi uleví. Podělí se o v sobě nakupený smutek z toho, že bezprostředně nemůže zabránit prakticky vůbec ničemu. Může si říct, že matka, které právě zemřelo dítě a kterou on poměrně drasticky postavil před objektiv a nutil ji plakat přímo na kameru, mu odpustí, protože díky němu se mohla o své neštěstí podělit s milióny lidí. Že z těch miliónů několik set rozhořčeně vyjde na druhý den do ulic a bude protestovat proti zabíjení civilistů. A že jeden či dva prezidenti se zaleknou síly veřejného mínění, utvářeného mimo jiné i záběrem oné plačící matky, a napíší válčícím stranám, aby toho nechaly. A že jedna z těch válčících stran vyzve k mírovým rozhovorům, nebo si při bombardování města dá větší pozor. A tak zemře o něco méně dětí.

Představte si, že jste svědkem vraždy a že vrah vás obdaří určitou imunitou. Můžete ho beztrestné pozorovat, ba i natáčet, ale nesmíte se zastat oběti. V roce 1998 jsem se stala svědkem dvou veřejných poprav na náměstí Družby národů v Grozném. Nehrozilo mi vůbec žádné nebezpečí. Byla to oficiální akce, posvěcená šariátským soudem i prezidentem Čečenska Aslanem Maschadovem. Nastoupila popravčí četa a my, novináři jsme byli seřazeni do řady tak, abychom samotnou popravu co nejlépe mohli natočit. Měla jsem dojem, že žena, která byla jednou ze dvou odsouzených, se na mně, jako jedinou ženu mezi novináři dívá a čeká, že něco udělám. Že se třeba pokusím využít práva cizince a novináře a pohovořím s prezidentem Maschadovem, nebo si stoupnu mezi samopalníky a ji, připoutanou k železnému sloupu. Nikdo z nás neudělal nic, nemělo by to ani smysl, tedy pro ty popravené určitě ne, ovšem nevím, zda by bývalo nemělo smysl vzepřít se této krutosti pro nás samotné.

Později jsem z těchto záběrů ustříhala film "Popravy věc veřejná" a zjistila jsem, že nikdo z těch, kteří ho viděli, mé pocity nesdílel. Nikdo se mě nikdy nezeptal, zda jsem se pokusila celou akci zvrátit, zastavit, ovlivnit. Byla jsem vlastně ráda, že se mi nikdo nešťourá ve svědomí, ale teď s odstupem času mně trochu udivuje, že mi vlastně nikdo tenhle film lidsky řečeno, neomlátil o hlavu. Na besedách, když ho promítám, se zpravidla lidé táží, proč se popravčí četa nestrefila napoprvé tak, aby oba zločince ihned zabila - žili ještě nejméně 15 minut, zda mezi diváky byli příbuzní zastřelených a podobně.

Přemýšlím, zda jsem neměla příležitost natočit si tuto scénu odmítnout. Chlácholím se tím, že by ji natočili jiní. Že by poprava proběhla tak jako tak. A že jsem vlastně tím, co jsem natočila, mohla vyjádřit protest proti podobným praktikám, proti takovému zacházení s lidským životem, ať zločinců, vojáků, žen či dětí. Jenže to celé má jednu vadu. Po shlédnutí mého filmu lidé sice projevovali lítost, nebo se mě ptali, jak jsem to mohla vydržet, ten pohled, zda se mi nedělalo špatně, ale nikdo se mě nezeptal, proč jsem se tomu nepokusila zabránit. Litovali mě, protože mě znají, protože jsem ze stejného prostředí, jsem jim blízká podobně jako soused. Čečenka, kterou i před jejich očima, i když zprostředkovaně zastřelili, je cosi imaginárního, vzdáleného, neskutečného, je ještě méně hmatatelná, než hrdinka uměleckého velkofilmu.

O několik let později jsem se svými kolegy válečnými novináři diskutovala o tom, zda jsme vedeni v těchto situacích profesionálními návyky či zda v nás vítězí touha proslavit se exkluzivními záběrem. A zda se kvůli tomu vůbec máme trápit. V roce 1995 natočil jeden z nás, nebudu jmenovat, otřesnou scénu s asi čtyřletým chlapcem, kterou později moje kolegyně gruzínská filmařka Nino Kirtadze zařadila do filmu "Čečenská ukolébavka" ("Chechen Lullaby").

Autor záběru zachytil dítě na hlavním grozněnském náměstí uprostřed kobercového bombardování. Chlapci právě bomba zabila otce a dítě se zkrvaveným obličejem se ocitlo naprosto osamocené mezi hysterickými lidmi, mrtvolami, troskami domů a ohořelými auty. Bylo v šoku a nepředstavitelně řvalo. Hledalo někoho, kdo by ho odvedl do bezpečí a vybralo si právě kameramana. Běží k němu, vztahuje k němu ruce a volá přímo do kamery strýčku strýčku, vem si mě, vem si mě. A strýček kameraman ustupuje, natáčí a vlastně před vyděšeným dítětem utíká.

Je to slavná scéna a mezi válečnými novináři často diskutovaná. Je zajímavé, že diváky nikdy nenapadlo, že dítě mohlo být ušetřeno minimálně několika minut šílené samoty, strachu, že bylo v šoku a potřebovalo okamžitou pomoc. Kdyby novinář nenatáčel, ale vzal ho do náručí, neměl by ale záběr. Chlácholíme se tím, že právě tento záběr mohl cosi vyburcovat, že mohl vyvolat protiválečný odpor v těch, kteří ho viděli. Nevím, co je důležitější, zda pomoci jednomu chlapci nebo se na jeho úkor snažit vyburcovat svědomí tohoto světa.

Později jsem se dostala do podobné situace, když jsem spolu s ruskými vojáky najela v obrněném transportéru na protitankovou minu. Kamera i já jsme to přežily a když z útrob vozidla vytahovali vojáka, kterému exploze utrhla obě nohy, já jsem tu kameru zapnula. Pamatuji se přesně, že jsem v zájmu zachování vlastního klidu a nepropadnutí absolutní panice přemýšlela jen o tom, která tlačítka mám mačkat, jak mám zaostřit a zaclonit a že jsem si přála, aby mi do záběru, na kterém byly ony pahýly vojákových nohou, nikdo nevlezl.

Když jsem volala do Prahy, jaký materiál mám k dispozici, v televizi mi kolega řekl, že to je teda skvělé. Nakonec do vysílání ty nejhorší obrázky, na kterých raněný voják zemře, nedali. Prý by se lidem dělalo špatně a oni často právě v době hlavního televizního zpravodajství večeří. To, že ten nejstrašnější záběr zůstal jenom v mé hlavě a v mém archivu, že ho nikdy nikdo neviděl, způsobilo, že pro mne jako pro novináře voják zemřel úplně zbytečně.

Možná jsem také měla kameru odhodit do prachu a jít se pokusit zastavovat rukama proudy krve. Smrt a neštěstí, které nedokážeme předat, je pro nás neštěstím zbytečným. A navíc, smrt a neštěstí, které nedokážeme předat tak, abychom se o naše pocity podělili s divákem a čtenářem, aby cítil nejen odpor a hnus, ale aby chtěl proti tomu, co vidí něco podniknout, aby se trápil a zpytoval vlastní svědomí, jsou zbytečnou prací. Lovem za senzací, amatérismem a léčením vlastních komplexů.

Nedávno jsme s mým přítelem a kolegou, ruským novinářem Andrejem Babickým vedli celonoční diskuse o tom, jak dál. Zda jsme se léta nezabývali něčím, co nás degradovalo na sběrače mrtvol a lovce smrti v přímém přenosu. Hádali jsme se bouřlivě a abychom zabránili rozbíjení talířů a nábytku v bytě Babických, začali jsme si psát. Seděli jsme od sebe dva metry, Ludmila Babická nám vařila kafe a my jsme si psali dopisy. Dovolím si ocitovat kousek z jednoho z posledních, který napsal Andrej mně:

"Jak potlačit bolení duše a zlikvidovat pocit, že jsme dílem zodpovědni za osudy těch, s nimiž jsme se osobně setkali a vysáli z nich jejich historie, abychom je pak prodali a chvástali se tím, že jsme jejich bolest dokázali pochopit a předat dál?"

Myslím, že tato slova nejpřesněji vyjadřují dilema velké části válečných zpravodajů, kteří se neobalili slupkou absolutní ignorance vůči cizí tragédii a nedegradovali na stroje předávající hrůzné zprávy jen proto, že to mají v popisu práce a že je za to dobře platí.

Váleční korespondenti jsou vlastně síty, přes která protékají události a novinář propouští jen ty, které považuje za nejsmutnější, nejpůsobivější, nejotřesnější, nejdrastičtější. To, co v sítu uvízne, co nikam neproteče, máme navždy v sobě jako má silný kuřák v plicích usazené zplodiny. Samozřejmě, že cílem žurnalistů není jen burcovat a vyvolávat v lidech pocit zodpovědnosti za katastrofy, které sami přímo nezpůsobili, ale i vydělat si peníze, stát se slavnými, známými, upevnit své profesionální postavení a někdy i prožít si nevídané dobrodružství a zvýšit si hladinu adrenalinu v krvi na nejvyšší možnou míru. Ostatně, jsme často z krvežíznivosti a touze po válečné romantice obviňováni. Částečně právem.

Přesto naprostá většina z nás nezůstala nepoznamenána na těle i na duši tím, co jsme nejen viděli, ale co se nás i osobně dotýkalo. Možná jsme otrlí, to ano, určitě sneseme snadněji pohled na krev a roztrhaná těla, nepláčeme na pohřbech dětí, když si jejich matky lehají do hrobů a chtějí být pohřbeni spolu s nimi. Nepláčeme, protože by se nám zamlžily hledáčky. To ale neznamená, že se nám všechny ty tragédie kdesi neusazují. Je na to jediný lék. Musíme je předávat dál a dělit se o ně, zbavovat se jich tím, že je popíšeme a vnutíme vám, kteří si je přečtete.

To, že teď Michal Kubal a Martin Jazairi, kteří podávají svědectví o válce v Iráku, působí na obrazovce ledově klidně neznamená, že klidní jsou. Chovají se jen profesionálně. Znám je oba velmi dobře a vím, že reportáž z tržiště, kde zhynou civilisté, jim způsobí stejné dilema, jako mému kolegovi Andrejovi Babickému, jehož otázku si vždycky znovu a znovu budu klást: "Můžeme se chvástat tím, že bolest lidí dokážeme pochopit a předat dál?"

Prague Watchdog děkuje Petře Procházkové za souhlas s přetištěním textu na našem webu.

(T)

  Související články:
 ·