23. února - 58. výročí stalinské deportace čečenského národa(Prague Watchdog) - Na mnoha místech Evropy, ale i v samotném Čečensku a Ingušsku, probíhají o tomto víkendu shromáždění lidí připomínajících si tragickou deportaci čečenského a ingušského národa, k níž došlo před padesáti osmi lety.
Násilná deportace obyvatel Čečensko-ingušské autonomní republiky byla zahájena na Stalinův příkaz na Den Rudé armády, 23. února 1944. V odplatě za údajnou spolupráci s německou armádou bylo během několika dní veškeré obyvatelstvo vměstnáno do nákladních vlaků a deportováno do střední Asie. Během zatýkání a šikování, kterého se účastnilo na 100 000 ruských vojáků, byly zastřeleny stovky osob. Z téměř 480 000 deportovaných Čečenců a Ingušů (asi polovinu tvořily děti) dorazilo po dvaceti dnech do míst určení v Kazachstánu, Kyrgýzii a západní Sibiři asi 400 000, ostatní, zejména děti, starci a ženy, cestou zemřeli hladem, žízní, vysílením, zimou, následkem nemocí a šoku. V prvních měsících zemřelo v táborech dalších asi 70 000 osob, celkem během deportace a ve vyhnanství přišlo o život na čtvrt milionu lidí, více než polovina vysídlených. Tisíce dětí zmizely v sovětských dětských domovech. Sovětská ideologická mašinérie začala v opuštěných horách a podhůřích severního Kavkazu vymazávat veškeré stopy po původních obyvatelích, kteří zde žili po staletí. Veškeré zpeněžitelné cennosti byly tajně odvezeny, písemnosti spáleny či zakopány, architektonické památky (středověké tvrze, strážní či obytné věže, sochy a další) zbourány, náhrobní kameny ze hřbitovů byly použity na vydláždění cest a hřbitovy samotné srovnány se zemí. Celé národy Čečenců a Ingušů dostaly cejch vlastizrádců a postupně byli vymazávány ze sovětské historie. Důkladnost Stalinových pomocníků zašla až tak daleko, že národnost padlých ve Velké vlastenecké válce byla se zpětnou platností změněna tak, že mezi Hrdiny Sovětského svazu již nebylo žádného Inguše ani Čečence a naopak přibylo Tatarů, Kalmyků a dalších. Čečenci, Ingušové a dva další kavkazské „potrestané národy“ – Karačajci a Balkaři – byli odsouzeni k vymření nebo asimilaci. V roce 1957 revidovalo „reformované“ sovětské vedení třináct let staré rozhodnutí a prohlásilo deportaci za neplatnou. Většina přeživších Čečenců a Ingušů se začala vracet do svých domovů, které mezitím osídlili etničtí Rusové a další občané Sovětského svazu. Z exilu se vrátili také pozdější prezidenti obou republik v devadesátých letech: první čečenský prezident Džochar Dudajev, který se narodil necelé dva měsíce po deportaci, současný čečenský prezident Aslan Maschadov a nedávno odstoupivší ingušský prezident Ruslan Aušev, oba narozeni ve vyhnanství v Kazachstánu.
Pro obyvatele severního Kavkazu je deportace hlubokým historickým traumatem, které se projevilo mj. i v nekompromisním požadavku čečenské nezávislosti na začátku 90. let.
Shromáždění proběhla či proběhnou v americkém Bostonu, Bruselu, Gdaňsku, Haagu, Helsinkách, Kodani, Krakově, Moskvě, Paříži, Římě, Stockholmu a Varšavě a podle nepotvrzených zpráv i v Ammánu, Ankaře, Baku, Istambulu, Kazani, Minsku, Tbilisi, Vilnusu a Washingtonu. Jako každý rok proběhne patrně největší demonstrace opět před památníkem obětem deportace v největším městě Ingušska Nazrani. V Praze budou 24.února v 15 hodin položeny květiny k památníku obětem komunismu pod sochou sv. Václava na Václavském náměstí.
|
