Čečenská společnost a mentalitaPhDr. Emil Souleimanov, exkluzívně pro Prague Watchdog
Původ Čečenců
Čečenci patří mezi nejstarší autochtonní etnika na Kavkaze. Patří ke kavkazsko-balkánskému typu evropeoidní rasy. Mluví čečenským jazykem, který s příbuzným jazykem sousedních Ingušů tvoří tzv. vajnašskou větev ibersko-kavkazské jazykové skupiny. Čečenci si říkají Nochčuové, kromě Čečenska žijí také v Chasavjurtské oblasti v západní části Dagestánu, v Ingušsku a v Ahmetské oblasti v severní Gruzii.
První dochované zmínky o předcích dnešních Čečenců pocházejí z Arménské geografie VII. století, rovněž v gruzínských letopisech XIII.-XIV. století se píše o dzurdzucích, což bylo ve středověké Gruzii společné označení pro vajnašské kmeny.
Společnost a horská demokracie
Život v horách měl zásadní vliv na utváření etnické mentality kavkazských národů, jak uvádí současný ruský etnolog Jan Česnov. V prvé řadě se odrazil v hospodářských vztazích. Horalé se věnovali komplexnímu zemědělsko-dobytkářskému hospodářství, které nebylo uzpůsobeno žádným formám nucené práce. Hory poskytovaly Čečencům pastviny pro výběh skotu, zatímco v rovinách se pěstovaly zemědělské kultury – oba uvedené typy hospodářství bylo třeba v průběhu roku dovedně kombinovat. Kvůli nebezpečí, hrozícímu od sousedních bojovných turkotatarských kmenů na severu, jejichž neustálé bleskové nájezdy měly za cíl krádež skotu a únosy lidí kvůli výkupnému, museli být horalé neustále ve střehu.
Co do početnosti a výzbroje tyto kmeny často nijak Čečence nepřevyšovaly, avšak horalé byli nuceni sjednotit své sily, aby mohli útočníkům účinně čelit. Byl-li protivník objektivně silnější, mohli se Čečenci organizovaně přesunout z nížin do nepřístupných hor na jihu (tedy do oblasti zvané Ičkerija, z turkického „ičker“, „ičer“ – vnitřní (země)) a odtamtud pak vést partyzánské výboje proti dobyvatelům. Hory tedy Čečenci a Kavkazané obecně vždy vnímaly a vnímají jako přístřeší, útočiště, kde se mohou cítit vskutku bezpečně. Čečenci posléze sami přejali taktiku turkotatarských nájezdů: bleskový a nečekaný útok a stejně rychlý ústup, ne však již do severních stepí, nýbrž do bezpečí hor.
Obrana obce - auly
Kavkazští horalé se tak začali sjednocovat do stálých skupin domobrany, jejich horské vesnice – auly – byly hojně vyzbrojovány a fortifikovány. U Vajnachů si každý rod budoval v aulech vlastní obrannou, tzv.rodovou baštu čili věž, kam se mohli členové rodu ukrýt před nájezdy vlastních či cizích útočníků a po dobu několika týdnů klást odpor obléhateli. Život i mentalita horalů se tak značně zmilitarizovaly, šlo o každodenní boj pro přežití – jak v drsných přírodních podmínkách velehor, tak tváří v tvář nečekanému a zákeřnému útočníkovi.
Auly se sjednocovaly do větších obcí, aby zvýšily svůj obranný potenciál. Prvořadým úkolem těchto obcí čili tzv. volných horských společenství, jejichž obyvatelstvo tvořili občané rovní v právech a povinnostech - uzdenové, byla obrana půdy, majetku a života členů obce. Jelikož v bitvách mohla rozhodnout každá šavle, všichni chlapci byli od narození považováni za budoucí vojáky a obránce rodu i obce (džigity, z turkického „jiğit“, „žiğit“, „iğit“, „džiğit“ – smělý) a od samého počátku byli vychováváni patřičným spartánským způsobem.
Tamerlánovy výboje a jejich vliv na formování společnosti
Ve své historii neměli Čečenci stát ani krále. Jediný historicky doložený pokus vajnašských kmenů vytvořit státní útvar skončil tragicky: království Simsir (XIV. století) bylo na konci XIV. století krvavě zlikvidováno vojsky turkotarského dobyvatele Tímúra Lenka (Tamerlána). Mnozí Čečenci se s cizí nadvládou nesmířili a odstěhovali se do nepřístupných hor, odkud pokračovali v boji proti Tamerlánovi. Ten na oplátku podnikl řadu vojenských expedicí, při kterých doslova utopil čečenské auly v krvi.
Tamerlánova, dříve také Čingischánova (XIII. století) invaze měla určující význam pro vývoj čečenské společnosti. Počet obyvatel Čečenska se v důsledku epidemií a masakrů snížil podle některých odhadů až trojnásobně. Převážná většina vajnašské populace se odstěhovala do velehor, kde bylo možné se efektivně věnovat jen chovu skotu, zpustošené nížiny pak začali postupně osidlovat turkotatarští kočovníci.
Feudální rozepře
Zatímco v sousedním Dagestánu, v Osetii i v Kabardinsku, v gruzínských zemích a v ázerbájdžánských chanátech upevňovali v XVI.-XVIII. století chánové a knížata svou moc, vývoj čečenské společnosti se ubíral zcela jiným směrem. Rovinný způsob života některých severokavkazských etnik napomohl k intenzivnímu rozvoji zemědělství, což vedlo k posílení feudálních struktur a státu v běžném pojetí slova. Společnost těchto etnik se postupně více a více diferencovala.
Na jedné straně rostlo bohatství a privilegia aristokracie, na druhé straně se prohlubovala závislost rolníků na feudálově půdě. Feudální rozepře kvůli půdě byly stále častější. Spory byly záležitostí poměrně úzké vrstvy profesionálních vojáků z družin feudálů. Rolnictvo, jádro těchto etnik, bylo čím dál méně ochotné účastnit se těchto rozepří a obětovat své životy za cizí, za feudálovu půdu, prohluboval se konformismus.
Rozpad feudálního společenství a počátky horské demokracie
U Čečenců, kteří se v XIII.-XIV. století přestěhovali z rovin do hor, probíhaly v XV.-XVIII. století opačné procesy rozpadu původně feudálních společenství na demokratické. Lze tedy hovořit o vítězství „rolnické revoluce“. V horách nebyly podmínky pro lenní hospodářství, naopak se rozšiřoval chov dobytka. Nebyly zde tedy předpoklady pro vznik a rozvoj feudálních vztahů a feudálního státu. Vůdčí úlohu v životě Čečenců hrála volná horská společenství, tzv. horská demokracie, která spočívala převážně na rodově-klanových základech.
Podle Jana Česnova (současný ruský historik a etnolog – pozn. PW) horská demokracie posílila po vyhnání vlastních i cizích (mj. kabardinských, kumyckých, osetinských, avarských) aristokratů a upevnila v rolnících a pastevcích pocit lidské důstojnosti, který se pak stal základem svébytné kavkazské mentality a projevoval se v normách chování podobných aristokratické etiketě. Tento takzvaný „rolnický aristokratismus“ je základem obecně známých pojmů „Kavkazan“, „kavkazství“.
Tukchumy a tejpy
Horský charakter kavkazské krajiny způsoboval značnou izolaci míst s čečenským osídlením. V průběhu dějin vznikala řada samostatných horských společenství, která měla mezi sebou minimální spojení. Pro Čečensko je specifická skutečnost, že se společnost diferencovala nikoli podle vrstev – jako téměř všude jinde ve světě - , ale spíše podle regionů – na tukchumy (například Urus-Martanský, Šatojský, atd.- celkem jich bylo 13), a podle rodově-klanového principu na tak zvané tejpy.
Tejp
Veškerá čečenská populace je rozdělena do tejpů, jednotlivé rodiny tvoří tejp. Počet členů tejpu tak zpravidla závisí na jeho stáří: v nejstarších tejpech, které jsou obvykle více respektované, je stupeň příbuzenství v důsledku stálých migračních procesů spíše formální. Zatímco mladší tejpy jsou mnohdy tvořeny lidmi, kteří pocházejí z jedné vesnice, kteří jsou v příbuzenském vztahu. Tejpy se dále dělí na menší gary (větve), gary pak na nekje (patronymické rodiny). Stává se, že některé gary a nekje pro zvýšení vlastní prestiže samy sebe deklarují jako tejpy. Počet tejpů tak od poloviny XIX. století vzrostl z 30 na 150.
Čečenské tejpy jsou v podstatě národem v národě. Členové tejpu se vzájemně podporují. Zvláštní význam má pojem čest tejpu. Tejp je ochráncem psyché Čečenců, jak dokládá jedno typické čečenské přísloví „tejp je pevností adatu (zvyku či zvykového práva)“.
Rada starších
Každý klan má vlastní vrcholný orgán – radu starších. Rada je tvořena obvykle nejstaršími a nejváženějšími členy tejpů (aksakkalové – turkicky doslova „bělovousí“). Ta zpravidla také řešila důležité otázky, které se týkaly se celého klanu, jako je vyhlášení války, setba apod.
Soupeření tejpů o prestiž
Mezi jednotlivými tejpy panoval neustále duch soupeření, a tím i značné napětí, čehož se snažily a snaží využívat cizí mocnosti. Členové tejpů dokazovali vojenskými výboji vlastní odvahu před svými soukmenovci i před členy jiných tejpů. Tím lze vysvětlit, proč společenská prestiž mnoha klanů různě kolísala.
Například avarský tukchum Unsurilal považovali v aulu Endi za cizí, tedy nový, který se dosud moc neprojevil. Přesto se z něj časem stal jeden z nejrespektovanějších, neboť „jeho členové měli podle rodových tradic reputaci nebojácných hrdinů, nemohl se mezi nimi narodit ani žít člověk, v jehož srdci by bylo byť sebemenší místo pro pocit strachu“. Díky neustálým odvážným nájezdům členů tohoto tukchumu na sousední kmeny rostla autorita celého klanu.
Starší a kdysi nebojácný tukchum Vagmaadul byl deklasifikován na „potomky poraženců“ a „bývalé káfiry (barbary)“, jelikož jejich někdejší vůdce před čtyřmi staletími podlehl Tamerlánovým oddílům a byl přinucen konvertoval k islámu.
Pozůstatky kultu předků
U kavkazských národů se dodnes do určité míry zachovaly některé prvky pohanského kultu předků. Čečenci znají přinejmenším osm generací svých předků a blízkých příbuzných, třebaže u muslimů, natožpak u pohanů, nebylo nikdy zvykem zapisovat narození a úmrtí v mešitách. Horal se může urazit, pokud mu připomenete nějaký nepříliš důstojný čin jeho prapraděda; často v takových situacích může dojít ke konfliktu. Stejně tak se může pyšnit nějak doloženou odvahou a moudrostí svého prarodiče, když vychvaluje jeho činy před svými známými, a pěstuje tak pocit hrdosti ve svých dětech.
Adatové (zvykové) právo a krevní msta
Na horském Kavkaze nebyly státy v klasickém slova smyslu. Státní struktury měly často jen nominální význam, neboť jejich moc byla mnohdy omezena jen na vladařovo sídlo a nevztahovala se na těžce dostupné horské oblasti. Absence státu znamenala absenci státního práva či státní moci. Islám či křesťanství byly rozšířeny jen zčásti, pokud vůbec, v důsledku těžkého terénu, znesnadňujícího kontakt s okolním světem. V Čečensku, které bylo formálně muslimskou zemí, neplatily ani normy islámského práva, zvaného šaría.
Kodex norem a pravidel - adaty
Jediným právem, které definovalo rámec vzájemných vztahů uvnitř společnosti, bylo tzv. adatové (zvykové) právo, na jehož dodržování dohlížela volná horská společenství a jednotlivé klany. Jedná se o zajímavý fenomén: navzdory Hobbesově teorii státu a státní moci byly společnosti horského Kavkazu schopny, bez zákonů a exekutivy v jejich tradičním pojetí, vytvořit si v průběhu staletí jasně vymezený kodex norem a pravidel, který účinně předcházel chaosu ve vztazích mezi jednotlivci.
Platily zde zákony svépomoci uvnitř rodového klanu (tejpu) či obce, ale v první řadě nutnost získat si a udržet důstojnost a čest v očích veřejného mínění. Princip krevní msty byl sice drsným, za stávajících fakticky anarchistických podmínek však nezbytným mechanismem zabraňujícím chaosu a zvůli.
Pojem cti
Svoboda a čest zaujímaly v žebříčku hodnot kavkazských horalů první místo. Přičemž slovo čest bylo pojímáno nesmírně široce: muž musel dodržet slovo, materiálně zabezpečit svou rodinu, aby její členové mohli žít důstojně, čest dále znamenala nezávislost, věrnost přátelství, téměř iracionální odvahu či spíše okázalou nebojácnost, fenomenální pohostinnost, poctivost a pravdomluvnost, „čistotu“ dívek i žen, atd.
Odvaha Čečenců
Na Kavkaze, kde lze jen těžko překvapit odvahou, Čečenci vzhledem ke své výchově, vyznačující se v podstatě značně oslabeným pudem sebezáchovy, který tkví v nesmírně rozvinutém smyslu pro lidskou důstojnost, patřili vždy mezi ty nejodvážnější. Jak praví jedno příznačné čečenské přísloví, „je těžké být Čečencem“.
Pohostinnost
Pohostinnost je pro Kavkazany svatá věc. V adatovém právu zaujímala jedno z předních míst. Během čečenského povstání roku 1877 oblehly jednotky ruského generála Smekalova odbojný čečenský aul Machkety. Generál Smekalov dal radě starších ultimátum s požadavkem, aby mu byl vydán jeden z organizátorů povstání jménem Uma, který se v aulu skrýval. V případě nevydání pohrozil, že vesnici s veškerými polnostmi i majetkem zničí a vesničany pobije nebo deportuje do Turecka. Stařešinové mu v dopise odpověděli: „Generále! Od lidu můžeš žádat jen možné. Víš přeci, jak těžce bychom se loučili s hroby svých otců a s rodnou zemí. Avšak nemůžeme ti vydat Umu. Uma je naším hostem.“ (Chronika čečenskogo vosstanija 1877, Těrskij sbornik, 1. vyd., Vladikavkaz 1890, s. 65-66). Obec byla vypálena a většina obyvatel vyvražděna.
Autorita
Čečenci neměli zkušenosti s nevolnictvím, nikdy neměli krále, zřídkakdy feudály, nezažili dělení společnosti na vrstvy a nepodléhali žádné (mocenské) autoritě kromě dobrovolně uznávané autority vážených stařešinů tejpů, dobrovolně volené vesnické či městské rady a obecně závazné normy adatového práva.
Obava z hanby
Horalové byli vedeni nikoliv strachem z fyzického potrestání ze strany buď špatně fungující, či zcela neexistující „centrální“ moci, nýbrž obavami ze „zostuzení“ své rodiny a tejpu v případě, že v očích společenství poruší přísné adaty, ale i obavami z případné nepříznivé reakce jiných tejpů. Čečenec Bejbulat Tajmijev, který doprovázel Puškina na jeho cestě do Erzurumu, byl mužem nesmírně odvážným, přesto se básníkovi svěřoval o svém neustálém strachu – zda bude jeho host spokojen, zda se sám nezachová nějak nevhodně a neurazí svého kunaka (hosta, přítele), zda bude schopen dodržet svůj slib. „Bojím se hanby, a proto jsem vždy ostražitý. Ne, nejsem smělý.“
„Závazek cti“
V některých případech padla hanba nejen na určitého jedince, ale na celý rod. Byla-li hanba vážného charakteru, mnohdy se „nesmývala“ po celá dlouhá desetiletí. Život viníka byl v takových případech nesnesitelný, vlastní tejp jej vyobcoval: ocitl se tak mimo zákon, jeho dcera se nikdy nemohla provdat, jeho syn žil v ponížení, jeho rodiče uléhali s vědomím hanby do hrobu. A život v horách byl mimo rozvinutý systém vzájemné pomoci uvnitř obce nemožný. Horalé proto mnohdy plnili takzvaný „závazek cti“, i když předem věděli, že je to bude stát život. Měli-li volit mezi hanbou své rodiny a svého rodu a smrtí, volili zpravidla to druhé.
Krevní msta
Klan, jenž byl nějakým způsobem uražen, považoval za věc rodové cti urážku náležitě pomstít. Pokud šlo o čest rodu či jen jeho člena, některé silnější klany byly v případě potřeby schopny zmobilizovat více bojovníků, než měla třeba samotná knížecí družina. V severním, horském Ázerbájdžánu a v Dagestánu se dodnes vzpomíná, jak členové „uraženého“ rodu obyčejného pastevce či rolníka, k jehož dceři se vladař nezachoval náležitě delikátně, tedy v souladu s adaty, doslova vyhladili chánovu družinu i rodinu. Jak se výstižně vyjádřil na počátku XIX. století Broněvskij (Semjon Michajlovič Broněvskij, 1763-1830, autor knihy „Novějšije geografičeskije i istoričeskije izvěstija o Kavkaze“ – pozn. PW), „na Kavkaze je mnoho malých tyranů, nikde však není zjevná samovláda.“
Krevní mstu vyhlašovali muži dotyčné rodiny, ve zvláštních případech též muži celého rodu (zpravidla mladí a svobodní členové - džigitové). Důvodem k vyhlášení krevní msty mohlo být obsazení půdy, smrtelné zranění, vražda, vážná urážka. Pokud byla zneuctěna žena či dívka, krevní mstu obvykle vyhlašoval celý „zneuctěný“ klan a byla namířena proti všem mužům klanu, který urážku způsobil. Jednalo se o rodovou čest. Krevní msta se formálně vztahovala na všechny mužské příbuzné viníka, prakticky však jen na jeho otce, syny, a zejména na bratry. Její vykonání se mohlo protahovat až do úplné likvidace klanu. V dagestánském aulu Kadar trvala krevní msta mezi dvěma znepřátelenými klany téměř 260 let (od XVII. století až do 60. let XIX. století)!
Znalec kavkazských poměrů Ljulje (Leontij Jakovlevič Ljulje, ruský etnograf, +1862 - pozn. PW) srovnává krevní mstu s korsickou vendetou. Podle něj krevní msta není na rozdíl od vendety jakýsi nezkrotný, permanentní pocit, ale spíše povinnost, kterou ukládá společenské mínění. Stačí dodat, že dokud se „uraženému“ nepodařilo pomstít, není v očích uzdenů rehabilitován.
I když tradice krevní msty u většiny kavkazských etnik postupně vymizela v důsledku společenského vývoje v posledních desetiletích, v horských oblastech Dagestánu, v řadě severních oblastí Gruzie a Ázerbajdžánu, v řadě severokavkazských republik, v podstatě v celém Čečensku a Ingušsku stále tak či onak přetrvává.
Pravidla chování – horská etiketa
Aby bylo možné krevní mstě včas a účinně předejít, vytvořil se na Kavkaze zvláštní komplex pravidel a norem chování, známý jako horská etiketa, jehož nedodržení mohlo mít někdy fatální následky. Čečenská obdoba horské etikety se nazývá nochčalla a od obdobných etiket kavkazských etnik se liší svou přísností a přesností. Základem je zdrženlivost, střízlivost a úcta k jednotlivci.
Porušení etikety
Za vážnou urážku může být například považováno, pokud člověk plive na zem při setkání s druhým člověkem. Nebo pokud během hovoru muž prudce uchopí svůj kinžál. Vytáhnout kinžál z pochvy v hádce nebo neuctivě zacházet s papachou Kavkazana se rovná políčku a je považováno za krevní urážku.
O Kavkaze se rovněž říká, že zde není radno být v podnapilém stavu. Obecně je třeba pečlivě vážit slova, mimiku i gesta, pokud mluvíte o druhém člověku či o jeho příbuzných – zvláště pak ženského pohlaví, ale i o jeho předcích a blízkých. Vážnější nadávky a sprostá slova jsou mezi muži nemyslitelné
„Podivné“ chování Kavkazanů
Různá pojetí cti, zakotvená v mentalitě kavkazských i nekavkazských národů, a jiný temperament byly příčinou mnoha konfliktních situací na Kavkaze i mimo něj. Jsou časté i případy, kdy Kavkazané přijeli za výdělkem například do Ruska a místo práce se „nechtěně“ ocitli za mřížemi.
Slovní zásobu běžného Rusa, obsahující zpravidla vulgární výrazy ve spojení s blízkými příbuznými druhé osoby, či poměrně obvyklé zmínky o tabuizovaných částech těla chápou lidé z Kavkazu příliš doslovně a mnohdy okamžitě „smývají hanbu“ krví. Na základě takovýchto negativních zkušeností se ustálily představy o Kavkazanech jako o potenciálních vrazích a násilnících, nepředvídatelných, agresivních a nadmutých podivínech s mafiánskými sklony, s nepochopitelným, „podivným“ chováním.
Rozdíly mezi horaly a lidmi z měst
Není bez zajímavosti, že i na samotném Kavkaze je dosti patrná diferenciace mezi lidmi z horských oblastí, s jejich tradičním způsobem života a zaběhlými představami o cti a důstojnosti, a mezi tolerantnějšími, „poevropštěnými“ obyvateli měst a nížin. Jestliže člověk z města nezná dost dobře mentalitu horala, může se jej nevědomky snadno dotknout. Nebo se konzervativnější horal může nemístně vyjádřit třeba o krátké sukni ženy z města či o „poněkud zvláštním“ účesu jejího muže, a konflikt je ve světě.
Kolektivní sebeobrana
V případě konfliktu se u horalů automaticky dává do pohybu staletími zdokonalovaný mechanismus kolektivní sebeobrany. Z aulů jsou povolány desítky příbuzných a vesničanů. Horalé jsou proto považováni za vzpurné, tvrdohlavé, nebezpečné a v nížinách a ve městech se od nich raději drží dál, pokud neznají jejich obyčeje a zvyky.
Závěr V době carské, a zejména sovětské nadvlády byly adaty značně vykořeněny, pravidla islámu dnes hrají spíše formální úlohu, horská etiketa vymizela, normy světského práva jsou ve velehorských oblastech i dnes poměrně často zanedbávány, sociální diferenciace se vyostřila - zvláště mezi horaly mladší generace. Kultura násilí však zde zůstala i nadále a poměrně často je možné slyšet, že na Kavkaze již neplatí zákon adatů, ale zákon džungle.
Autor pracuje na Karlově univerzitě v Praze.
(A) |