Home, Sweet Home (komentář k plánované repatriaci čečenských uprchlíků)
V dubnu začaly do České republiky najednou proudit desítky čečenských uprchlíků denně a začátkem května již bylo na našem území registrováno kolem 900 žadatelů o azyl. Čečenci ve svých žádostech uváděli, že jsou nespokojeni s podmínkami v azylových zařízeních v Polsku, ale skutečným důvodem bylo jejich přesvědčení, že v České republice mají větší šanci na získání azylu než v Polsku. Představitelé českého ministerstva vnitra pak prohlásili, že "tito lidé naletěli", neboť jejich šance zde nejsou o nic vyšší než v Polsku, zvláště poté, co válka v Čečensku oficiálně skončila.
Ve snaze vyřešit situaci proto začalo české ministerstvo vnitra vypracovávat plán, jak uprchlíkům pomoci dostat se do vlasti, podobně jako to již před lety učinilo v případě kosovských a bosenských uprchlíků. Navrhlo ve spolupráci s nevládními organizacemi zorganizovat dobrovolnou repatriaci, v jejímž rámci by mezi Čečenci v českých uprchlických táborech proběhla informační kampaň s cílem přesvědčit uprchlíky o výhodnosti dobrovolného odletu domů. Zájemci by obdrželi příslib finančního příspěvku ve výši 3,000 dolarů na rodinu, pomoc při odletu do Moskvy a dále pak do severokavkazské Nazraně, kde by jim byl příspěvek vyplacen a kde by místní nevládní organizace, které v regionu působí, organizovaly jejich návrat do Čečenska.
Tato jistě chvályhodná myšlenka má však jeden velký háček - a tím je situace v Čečensku. Lidem v této severokavkazské zemi stále hrozí nebezpečí, že budou zabiti, zmrzačeni, uneseni nebo v nejlepším případě okradeni ruskými vojáky nebo místními čečenskými či rusko-čečenskými bandami, které v regionu působí. "Prakticky každý den nám sem chodí zprávy o tom, jak někde někoho zabili či unesli, nebo že někde bylo nalezeno tělo Čečence dřívě zadrženého příslušníky ruských ozbrojených sil," potvrdil mi Ruslan Badalov, předseda Čečenského výboru národní spásy, nevládní čečenské organizace provádějíci v Nazrani monitoring porušování lidských práv.
Vlastní repatriace by měla být zajištěna Mezinárodní organizací pro migraci (IOM), která má s realizací dobrovolných repatriací dlouhodobou celosvětovou zkušenost. Pracovníci IOM nyní mají objíždět české uprchlické tábory a od čečenských uprchlíků zjištovat, zda má repatriace smysl a zda se do programu lidé vůbec přihlásí. Ministerstvo vnitra zdůrazňuje, že do repatriačního programu budou zařazeni pouze ti uprchlíci, kteří o repatriaci projeví zájem, tj. nikdo nebude nikoho nutit. Na druhou stranu jeden zdroj účastnící se jednání na ministerstvu uvedl, že v rámci informační kampaně v České republice má být uprchlíkům vysvětleno, že šanci na udělení azylu v České republice stejně nemají a poté, co skončí azylové řízení, jim bude nařízeno opustit české území - tentokrát ovšem už jakékoli pomoci, včetně té finanční.
Zajistit, aby se repatrianti nevrátili zpět a aby se neobjevila další vlna nových žadatelů o azyl, má být úkolem pro české organizace působící v regionu, které by měly místním vysvětlit, že se do Čečny vracejí a budou vracet pouze ti, že přišli do České republiky do určité doby. Ale právě jedna z organizací, kterou oslovilo ministerstvo vnitra, Člověk v tísni, tento klíčový bod považuje za problematický a má o nápadu rozdávat uprchlíkům několik tisíc dolarů a posílání lidí zpátky do Čečny velké pochybnosti. Druhá z oslovených organizací, Česká katolická charita, víceméně čeká na konkrétní podobu repatriačního programu.
Dobrovolná repatriace mnohým uprchlíkům zcela nepochybně pomáhá a je proto obecně krokem správným směrem. Otazníků kolem této konkrétní snahy pomoci je však více než dost. Pokus ministerstva vnitra pomoci alespoň konkrétním jednotlivcům také prozrazuje to, že náš stát ve skutečnosti neví, jak se k Čečně postavit. A není vlastně divu: Putinova politika "jednotného informačního prostoru", která téměř uzavřela kanály alternativních informací proudících z Čečenska, a s ní spojená politika "řízené demokracie", jejíž názorným projevem bylo březnové pseudoreferendum o nové čečenské ústavě, jehož se zúčastnily desítky tisíc ruských vojáků rozmístěných v Čečensku a v němž se hlasovací lístky pokusilo vhodit i několik západních novinářů (zcela úspěšně), jsou totiž velmi efektivními nástroji k vytváření obrazu Čečenska coby regionu, v němž se situace údajně neustále normalizuje a kde vše spěje mílovými kroky k míru.
Ministerstvo vnitra tak opět hasí problém čečenských uprchlíků a z Černínského paláce se dál line diplomatické ticho. Přitom právě ministerstvo zahraničí vedené novým šéfem by se mělo zamyslet, zda diplomatické "úsilí" Kavanova aparátu ve vztahu ke konfliktu v Čečensku bylo tou správnou volbou.
Dosavadní politika Kremlu vůči Čečensku a Evropy vůči Rusku totiž kruh násilí v této severokavkazské republice evidentně nezastavila. Naopak, pouze oddálila skutečné řešení konfliktu a obyvatelé Čečenska jsou tak i nadále rukojmími integračních snah jedněch a separatistických snah druhých, aniž by měli možnost se k tomu skutečně svobodně vyslovit.
Přepravou stovek uprchlíků nám tento konflikt sice na chvíli zmizí z očí, ale jen proto, aby se někdy v budoucnu znovu zjevil v jiné podobě: A tou může být jak nová uprchlická vlna, tak třeba i další útok čečenského komanda, podobně jako k tomu již došlo v říjnu loňského roku v divadle na Dubrovce v Moskvě, anebo další série nočních přepadů čečenských domů a odvlékání mužů a mladíků ruskými vojáky neznámo kam. Vyhýbání se systémovému řešení bude mít za následek pouze to, že dalšími oběťmi čečenského konfliktu budou zase obyčejní lidé. A zcela jistě mezi oběťmi budou i ti, jimž se nyní úředníci z ministerstva vnitra snaží pomoci.
Praha, 15. května 2003 (T) |
