SEZNAM ODKAZŮ

„Chas“ – Čečenec s povahou lišky

Petra Procházková, exkluzivně pro Prague Watchdog

Seděl na tělese nefungujícího ústředního topení a bylo spodivem, že se vůbec nehýbal. Jednak ho kovové žebřiny musely tlačit do zad, a jednak ve vzdálenosti několika metrů od něj bouchaly granáty, nemluvě už o salvách z tanků. Budova ruského parlamentu se otřásala, zranění sténali, mrtví překáželi prchajícím. Drobný mužík s hustou kšticí, ponořený po krk v neprůstřelné vestě nevypadal jako generál povstaleckého vojska. Přesto jím byl. Do chvíle, kdy se stal nejprominentnějším vězněm v zemi, zbývalo pár minut.

Předseda Nejvyššího sovětu, jak se ještě v roce 1993 jmenoval ruský parlament, Ruslan Imranovič Chasbulatov, prohrával jednu ze svých největších bitev a málokdo věřil tomu, že ještě někdy zvedne hlavu. Pravděpodobnější bylo, že za snahu svrhnout někdejšího přítele, ruského prezidenta Borise Nikolajeviče Jelcina, stráví Chasbulatov zbytek života ve vězení.

Nakonec se skutečně už do nejvyšších politických sfér nepropracoval, ale za mřížemi si pobyl jen 5 měsíců – od 4. října 1993, kdy armáda věrná Jelcinovi přemohla povstalce, až do února 1994, kdy nový parlament, Státní duma, udělil rebelům amnestii.

Proutník s křivým úsměvem

Po dramatických událostech zestárl a zesmutněl. Ženy ho však dodnes pokládají za atraktivního muže, a to přesto, že není ani vysoký, ani svalnatý, ani galantní. Naopak: proslul tím, že za svého působení v čele parlamentu ženy spíš urážel. Do dějin vešla jeho odpověď na námitku poslankyně, že on jako šéf parlamentu dává rány pod pás. „S tím, co máte vy pod pasem, já nemám nic společného,“ odpověděl jí tehdy bleskově a vysloužil si potlesk mužské většiny a uznání všech alespoň za to, jak pohotově sarkastický dokáže být. Jeho křivý, ale prý erotický úsměv uchvátil mnohé krásky. Pověst proutníka bylo ostatně jediné, co mu po nezdařeném pokusu o puč zbylo.

Až letos v létě se v novinách opět jeho jméno začalo objevovat na prvních stránkách. Chas, jak mu novináři přezdívají, zvučným hlasem zvolal, že vůdcem čečenského národa je on a že v prezidentských volbách vypsaných na 5. října tohoto roku hodlá zvítězit. Po bouřlivém nástupu si to ale na poslední chvíli Ruslan Imranovič rozmyslel a z volebního ringu odešel.

Elita národa

I když Chasbulatov žije trvale v Moskvě, jeho rodáci ho stále pokládají spolu s někdejším prezidentem povstalecké republiky Džocharem Dudajevem za elitu národa. Ač Kavkazané, Dudajev to v sovětské armádě dotáhl na generála strategického letectva a Chas se jako šéf parlamentu stal druhým nejmocnějším mužem v zemi. Na příslušníky národa, který Rusové pokládají od věky věků za znepřátelený a jemuž důvěřují asi jako americký celník držiteli afghánského pasu, to je slušný úspěch.

Chasbulatovovou doménou je intrika. Je skvělý řečník, má přesvědčivé vystupování, smysl pro humor a nelze mu upřít ani talent manipulovat davem. Střílet z kalašnikova ale moc neumí. Viděn s ním byl jen několikrát v životě a to ještě pózoval pro fotografy. Nevadí. Čečenci obdivují totiž kromě fyzické síly právě schopnost dosáhnout akademických hodností a vysokých politických funkcí. Pokud se to někomu povede v táboře nepřátel, je ceněn o to více - je to skvělý lék na mírný kolektivní komplex méněcennosti.

Proto Chas poté, co ohlásil, že bude letos kandidovat, získal podporu nezanedbatelné části čečenských voličů. Podle toho, která služba sociologický průzkum prováděla, se zmítal mezi 1. až 4. pozicí s 12 až 18 procenty. Vždy se však dostal před současného vůdce Čečenska, Achmata Kadyrova. Že v průzkumech, které si nechal na zakázku šít sám Kadyrov, neměl Chas nejmenší šanci, není z pochopitelných důvodů směrodatné.

Proto mohlo někoho i překvapit, že najednou takový favorit od úmyslu stát se prezidentem Čečenska ustoupil. A to několik dnů poté, co veřejně řekl: „Můj předvolební tým – to je celý čečenský národ.“ Je možné, že Chasbulatovovi cit napověděl, že hrát hlavní roli ve frašce se nemá dvakrát v životě.

Hrdina laciného románu

Touha vládnout a ovládat je v jeho povaze dominující. Vysoká inteligence mu však brání opakovat staré chyby. Vzdát se ale nehodlá. Ke svým cílům využije jakýchkoli prostředků. Prý se to naučil už v dětství. S oblibou říká, že ho měl kruté.

Narodil se v listopadu 1942 v Grozném, ale mládí stejně jako většina Čečenců strávil ve vyhnanství v Kazachstánu. Otec mu zemřel ještě před tím, než rodinu stačili vysídlit, a tak Ruslan spolu se dvěma bratry živil od 14 let matku a sestru. Nakonec dokončil i Moskevskou státní univerzitu a dnes se pyšní titulem akademika, doktora věd, funkcí vedoucího katedry světové ekonomiky na Akademii Plechanova a vystupuje raději než jako politik jako vědec a ekonom. Životopis jako z laciného románu.

Jiné jeho životní peripetie se ale podobají spíše komunistickým příručkám pro mladé komsomolce, kterým Chas byl také a došplhal se až do oddělení propagandy a agitace Ústředního výboru Leninského komsomolu sovětské mládeže. Z opravdové oddanosti straně ho podezřívat nelze. Vždy dělal to, co momentálně podporovalo jeho horolezecký výstup na politický Olymp. Když už tam skoro byl, udělal chybu. Chtěl ještě výš. Čečenci se ale prezidenty Ruska obvykle nestávají. Ve své samolibosti a zaslepenosti na tohle Ruslan Imranovič zapomněl a málem se mu to vymstilo.

Jenže na kolena ho nepříjemná zkušenost nedostala. Po vypuknutí první čečenské války v roce 1994 se pokusil prosadit jako mírotvorce a ze své klanové obce Tolstoj-Jurt řídil tzv. mírovou skupinu Ruslana Chasbulatova vyzbrojenou jedním obrněným transportérem. S mírem ale neprorazil, a tak se raději tiše vrátil do Moskvy.

V Čečně se objevil znovu v roce 1996. Unesli mu bratra básníka. I toho dokázal Chas využít k tomu, aby se politicky zviditelnil. Dodnes tvrdí, že mu tak chtěli jeho odpůrci zabránit v účasti v tehdejších prezidentských volbách. Ve skutečnosti však proti Aslanu Maschadovovi neměl absolutně žádnou šanci a bratra mu unesli jen proto, aby za něj dostali výkupné. „Dodnes to splácím svým věřitelům,“ stěžuje si akademik.

V poslední době se proslavil svými vědeckými pracemi na téma ekonomika a válka. Vypočítal, že válka v Čečensku stála ruského daňového poplatníka už 40 miliard dolarů a škody, které způsobila, dosahují výše 100 miliard dolarů. Takové počty se líbí jak prostým Rusům, tak Čečencům. A o to Chasbulatovovi jde: aby byl přijatelný pro co největší spektrum. Proto se vyjadřuje k zásadním věcem lišácky. Amnestii účastníků války chválí i zavrhuje, o referendu prohlásil: „Je to nejvyšší stupeň na škále demokratických nástrojů (…) ale v podmínkách okupace (…) představuje hrůzostrašný experiment s trpícím národem.“ Podobně vidí i budoucnost své vlasti – hovoří o mezinárodní autonomii v rámci Ruské federace. Neboli, sytý vlk a celá koza. Kritizuje Kreml, ale nechválí ani guerillu. V situaci, kdy prakticky nikdo neví, jak čečenskou otázku řešit, je tohle líbivá póza, která může najít podporu značné části Čečenců. Ale i Rusů.

Chasbulatov se nevzdává vidiny, že jednou bude zase chodit se státem placenou ochrankou v zádech. Jen tuší, že teď by mu to nemuselo vyjít a že by si tak zpackal vyhlídky na zářnou budoucnost. Na svou příležitost si tedy raději ještě počká.

Doporučujeme přečíst si její úvahu o válečné žurnalistice nazvanou Příjem a výdej neštěstí.

(T)