Lidskost pro Čečence„A nejsou ti Čečenci mafiáni?“ - slýchávám často otázku od některých lidí, kteří se rozmýšlejí, jestli se mají připojit k podpisové akci „Lidskost pro Čečence – přestaňme mlčet“. „Ty zubožené a přitom hrdé rodiny s dětmi, které znám z uprchlických táborů, určitě ne,“ zní moje odpověď. Jiní - například senátoři J. Ruml, P. Pithart, J.Hadrava, J.Zlatuška, R.Sequens, E.Outrata, poslanci T.Fischerová, S.Karásek a další osobnosti jako V. Malý, J. Jařab, J. Hutka, J. Šiklová, F. Gál, J. Urban, H. a I. Klímovi, B. Rychlík, V. Milunič, J. Rejžek, M. Fryš, S. Hubálek, T. Halík, P. Smetáček, V. a další - podepsali hned. Jasně pochopili smysl podpisové akce: je potřeba umožnit těmto rodinám, které u nás hledají útočiště, důstojný život. Uvědomili si absurdnost toho, že čečenští uprchlíci místo ochrany dostanou na svou žádost o azyl od českého ministerstva vnitra černé na bílém, že v Čečensku nedochází k porušování lidských práv a že se tedy mohou klidně vrátit domů.
Jistě i tito signatáři přitom vnímají, jak jsou Čečenci prezentováni mediálně. O tom, po kolikáté již ruská vojska provádějí genocidu v této malé kavkazské zemi se prakticky nikde nepíše a nehovoří. V médiích se neobjevují články popisující zoufalou situaci Čečenců a objasňující důvody jejich útěku z vlasti. Tím pádem se neprojevuje solidarita, která provázela například uprchlíky z Bosny, kdy se pořádaly sbírky, lidé posílali oblečení, hračky, telefonní karty a hlavně se zajímali o perspektivu těchto uprchlíků.
Od bosenských uprchlíků jsem před léty často slýchávala otázku: „Jak se to mohlo stát, vždyť ještě nedávno jsme v Sarajevu žili všichni pohromadě“. Někteří z nich čekali na konec války, aby se mohli vrátit, jiní říkali, že se už nevrátí. Od čečenských uprchlíků slyším nejčastěji: „Už nebylo možno v tom neustálém strachu a ohrožení žít, ale jakmile to bude bezpečné, chceme se vrátit“. Tito hrdí lidé jsou velice uraženi, že jim nevěříme to, že jejich ohrožení muselo být opravdu krajní a už nad jejich síly, když se rozhodli opustit svoji zemi, své příbuzné. Jsou velice zneklidnění tím, že u nás nenacházejí lidskou solidaritu ani pochopení jejich situace.
V tom, že se v poslední době z médií dovídáme více o mafiánech čečenských (tedy o několika jednotlivcích), než třeba českých (viz beztrestné řádění početné české mafie v Mostě a Litvínově), vidím politický záměr manipulovat veřejným míněním. Je to pohodlné, rafinované a populistické. Velice mě oslovila povídka Jaromíra Štětiny „Vykradači hrobů“ (z knížky „Utřete tělesné šťávy“), v níž hlavní hrdina, Rus, říká: „A co je čečenská mafie? Obrovský úspěch ruské propagandy. Kdyby tak moje máma tušila, že mi propagandistický tlak ruské armády připomíná antisemitskou kampaň v Německu ve třicátých letech. Poslední čečenský zločinec zmizel z povrchu země roku 1859, kdy Rusko okupovalo Čečnu. Od té doby Rusko metodicky ničí kulturní tradice civilizace, která je mu cizí. Ruská anexe způsobila rozpad čečenské státnosti, a tím i konec odpovědnosti čečenského státu za zločiny. Všichni zločinci, kteří hovoří čečensky, čečenskojazyční, všichni mafiáni jsou vychováni a vznikli v ruském státním systému, je za ně zodpovědné Rusko a jsou to ruští mafiáni.“
Prakticky nikdo z Čečenců nedostává v ČR azyl. Protože jim není nabízena jiná alternativa, jak přečkat v ČR dobu svého ohrožení, pokoušejí se přejít hranice sousedních zemí, v nichž naděje na azyl je. Pokud se jim to nepodaří a jsou vráceni, ministerstvo vnitra jim azylové řízení zastaví a vyhostí je z ČR. V důsledku mediální manipulace, z níž plyne přinejmenším lhostejnost k osudu čečenských uprchlíků, a politiky ministerstva vnitra pak Čečencům zbývá málo alternativ - vrátit se na území Ruské federace, kde jim hrozí pronásledování, nebo opětný pokus o překročení hranic sousedních států či zůstat v ČR nelegálně. Ani jedna z těchto alternativ přitom neřeší jejich situaci a nedává jim perspektivu.
Lidé, kteří se připojí k podpisové akci členů o.s. Tolerance (www.rasismus.cz/cecna/), vzkazují těmto ohroženým rodinách, že jim není lhostejné, co se s nimi děje. Za tuto solidaritu a odvahu jim děkuji.
Věra Roubalová,
členka o.s. Tolerance a občanská společnost
Text petice je k dispozici zde. |
